Některé východoevropské země, a zvláště pak jejich politici, často
polemizují s pojmem postkomunismus, kterým se běžně označuje současná
fáze vývoje ve východní Evropě a bývalém Sovětském svazu. Činí tak
především ve snaze přesvědčit západní svět o tom, že již vytvořily
solidní základy politické a hospodářské demokracie. V České republice
to byl například sám prezident Václav Havel, kdo se proti tomuto pojmu
ohradil. Též někteří další politici argumentují, že naše země je již
normální stabilní demokracií a pojem postkomunismus je zavádějící.
Navíc Česká republika je jednou z mála zemí bývalého komunistického
tábora, kde u moci nejsou postkomunisté.
Užívání pojmu postkomunismus v té poloze, kde pouze pasivně
odráží naši nedávnou historii, je jistě do určité míry výsledkem
intelektuální pohodlnosti, stejně jako tomu je v případě mnoha oněch
dalších definic, které používají předponu „post“. Zároveň ale tento
pojem též odráží skutečnost, že nový společenský systém ve východní
Evropě, včetně naší země, zatím nemá dostatek vnitřní jednoty a
dynamiky, aby se mohl definovat sám ze sebe, takříkajíc zevnitř.
Komunistická minulost je přítomna nejenom jako minulost, která je
překonána, ale jako pojem, který je ještě stále příliš živý na to, aby
mohl být ignorován, jako cosi, skrze co se nový systém ještě stále až
příliš často definuje, k čemu se ve svých úvahách o demokracii neustále
vztahujeme.
Český ministerský předseda má jistě pravdu, když varuje před
díváním se do zpětných zrcátek a vyzývá k pohledu vpřed, ale pravdou
je, že mnohé pojmy
a skutečnosti naší demokratické přítomnosti prostě nemohou ještě stále
být pochopeny právě bez pohledu do zpětného zrcátka, bez vztahování se
k tomu, co představoval předešlý systém. Téměř vše, včetně způsobu,
jakým se vyvinul a vyvíjí náš politický a hospodářský systém, je totiž
poznamenáno tím, z čeho
vzešel.
Stačí se například podívat na systém politických institucí a
způsob, jakým se vede politická diskuse. Roztříštěnost české levice,
zejména díky přežívání neostalinské politické zkameněliny, jakou je
česká komunistická strana, je
odrazem nedávné minulosti stejně tak, jako je v jiných
postkomunistických zemích neschopnost vytvořit sociální demokracii samu
ze sebe, bez reformovaných komunistů. Sociální demokracie ve východní
Evropě byla většině případů nahražena postkomunistkou levicí. V České
republice, kde
se Sociální demokracie prosadila navzdory a proti komunistické levici,
je výsledkem tohoto specificky českého vývoje neschopnost Sociálních
demokratů levici sjednotit–a právě v tomto smyslu je i česká levice v
mnohém postkomunistická.
V politických debatách se téma komunistické minulosti ještě
stále (a zcela zákonitě) znovu a znovu vynořuje–a to především v
diskusích mezi politiky reprezentujícími nekomunistické strany. Nedávná
výměna názorů mezi premiérem Klausem a lídrem Sociálních demokratů
Zemanem o tom, kdo byl méně konformnější ve vztahu ke komunistickému
systému, kdo byl a nebyl členem Komunistické strany, je toho příkladem.
Snahy některých místních organizací naší nejsilnější strany připravit
pro příští volby kandidátky bez bývalých komunistů jsou výrazem téže
skutečnosti–stejně jako je, paradoxně, výrazem téže skutečnosti
popularita bývalého komunisty Vladimíra Dlouhého. Komunistická minulost
je všudypřítomná; zatímco jedni užívají toho, že v minulosti nebyli
členy Komunistické strany k tomu, aby vyřídili své současné politické
protivníky, kteří členy strany byli, nejpopulárnějším českým politikem
je muž, který sám byl členem Komunistické strany. Jak je to možné?
Možná proto, že Dlouhý ztělesňuje mnohé, co je většině Čechů blízké,
tedy jistý druh oportunismu, který je přítomen, jak v tom, čím jsme
byli, tak i vtom, čím chceme být tak zarputile nyní, tedy nefalšovanými
demokraty s těmi nejlepšími doporučeními.
Prodloužení platnosti lustračního zákona pak též je především
potvrzením skutečnosti, že Česká republika je ještě stále zemí
postkomunistickou, definující se především vůči své komunistické
minulosti, a nikoliv plně normalizovanou demokracií, která ve své
sebereflexi může spoléhat pouze sama na sebe. Občasné hony na staré
struktury, které propukávají šest let po sametové revoluci, jsou pouze
dokladem téhož. Vypořádávání se zločiny minulosti tím, že právní stát
činí zadost spravedlnosti, je jedna věc; plošné či poloamatérské hony
na čarodějnice jsou pak spíše příznakem toho, že společnost ještě stále
žije v zajetí čarodějnic.
Součástí demokratické normality by měla být i fungující tržní
ekonomika. Ani v tomto směru však není ani Česká republika ani žádný
jiný stát bývalého komunistického bloku ještě plně stabilizován.
Zatímco v České republice již došlo na rozdíl od ostatních
postkomunistických států alespoň k formálnímu
převodu většiny státního majetku do rukou soukromníků a akciových
společností, hospodářský systém je ještě stále v mnohém neprůhledný;
„majiteli“ mnoha podniků jsou často různé manažerské kliky vyrostlé se
známostí získaných v minulém režimu spíše než skuteční vlastníci.
Politicky velmi úspěšná kupónová privatizace navíc vyústila do jakéhosi
paradoxního hospodářského kruhu, v němž se vlastnictví kupónů a akcií
přesunulo rychle na formálně soukromé investiční fondy, které jsou ale
z velké části vlastněny či ovládány bankami, v nichž má stát velkou
nebo dokonce majoritní účast. V mnohých zprivatizovaných podnicích má
zase rozhodující či dokonce majoritní účast Fond národního
majetku–tedy opět stát. Toto podivné a neprůhledné uspořádání
majetkových vztahů pouze signalizuje, že i v této oblasti je Česká
republika na půli cesty, a že jí stále ještě mnoho schází k normálnosti
běžné v rozvinutých západních demokraciích.
Protože pojem postkomunismus je do jisté míry synonymní s
úsilím o budování politické a hospodářské demokracie na troskách
komunistického systému, je nutné se též zamyslet nad tím, co vyspělá
demokracie vlastně je.
V mnoha postkomunistických státech, včetně České republiky, je za cíl
tohoto úsilí často mylně považováno zavedení základních demokratických
mechanismů, systému několika či mnoha soutěžících politických stran, a
právního státu. Toto úsilí pak často „zamrzá“ na určité úrovni, která
je dostačující k tomu, aby se nejúspěšnější postkomunistické země mohly
například stát členy Rady Evropy–tedy sdružení států respektujících
základní demokratická pravidla, ale která z těchto zemí nečiní
demokracie srovnatelné s jejich západními protějšky.
Důvodem je, že tyto nové demokracie ve větší či menší míře postrádají
jistou obsahovou kvalitu, neboť dosud trpí nedostatkem demokratického
ducha: chybí jim vžitý respekt pro právní stát i skutečná angažovanost
občanů, jíž se vyznačuje občanská společnost. K tomu, aby se tyto země
zbavily odia „postkomunismu“, musí dosáhnout vyššího stupně ztotožnění
s demokratickými principy jak na úrovni „psychologické“, tak i na
úrovni občanské angažovanosti.
Někteří čeští politikové, včetně prezidenta, o tomto deficitu vědí.
Jejich důraz na rozvoj občanské společnosti bohužel naráží na odpor
těch, kdo autonomní občanskou angažovanost buď podceňují, anebo ji
dokonce pokládají za nebezpečnou.
Ve všech postkomunistických zemích se totiž vládnoucí síly
obávají, že se decentralizace správy, rozvoj neziskového sektoru a růst
nezávislých občanských aktivit buď vymkne kontrole, nebo že bude
překážet efektivnímu řízení státu. Tato obava je na místě tam, kde jsou
demokratické mechanismy příliš slabé na to, aby zvládly např.
nacionalistické vášně či etnické konflikty. Ale i pak zůstává otázkou,
zda by důraz na občanský princip efektivní řízení státu ohrozil, anebo
spíše posílil.
Česká republika je téměř etnicky homogenní. Její obyvatelstvo
se těší poměrně vysoké životní i vzdělanostní úrovni a není ohrožováno
žádnou militantní ideologií. Obavy z „rozvolňování“ státní správy proto
nejsou na místě. Přesto musí u nás občanská společnost bojovat o místo
na slunci právě s těmi, kdo by měli učinit pro její rozvoj vše, co je v
jejich silách, abychom překonali všechno to, čím se stále ještě řadíme
k postkomunistickému světu.
Občanská společnost totiž není jen ústrojím, které ve vyspělých
zemích funguje jako převod mezi jednotlivcem a státem, ale je i školou
demokracie. Angažovanost v nějaké občanské iniciativě (např.
ekologické) je jistě významnější zkušeností než pouhé formální členství
v politické straně nebo pouhá účast ve volbách. Internalizování
demokratických procesů, tj. jejich zažití a osvojení, se uskutečňuje
pouze aktivní účastí co největšího počtu občanů nejen v samotném
politickém procesu, ale především v těch iniciativách, které mu dávají
obsah a jimiž nabývá slovo „demokracie“ smysl té nejkonkrétnější
úrovně.
Většina postkomunistických zemí uskutečňuje demokracii zatím
jen na „makropolitické“ úrovni. Lze souhlasit s Václavem Havlem, že
pokud tato „makroúroveň“, tj. politický život v rovině politických
stran a ústavně zakotvených demokratických principů, nevyrůstá z
„životadárného podhoubí“ občanské společnosti, je v neustálém nebezpečí
degenerace (partajničení, politikaření).
Právě partajničení a paternalistický přístup k politice jsou
pro postkomunistický svět příznačné. Někdejší neomezená vláda jedné
strany se změnila v „tyranii politických stran“ či „osvícených“ vůdců,
jimž nestojí v cestě – občanská společnost. A pokud se nestane
synonymem demokracie právě ona, nemohou země bývalého východního bloku
doufat, že se zbaví břemene postkomunismu.
Esej v knize: Martin J. Stránský – Češi nechtějí demokracii – Milenium Publishing, Chomutov – 2000