Česká stranická politika se na začátku roku 2000 nachází v období určitého zlomu. Opoziční smlouva mezi vládnoucími sociálními demokraty a Občanskou demokratickou stranou se ve své současné podobě přežila. Její spolutvůrci z ODS už před několika měsíci přiznali, že smlouva „o stabilním politickém prostředí“ plodí ve skutečnosti nestabilitu—a to především díky špatnému vládnutí ČSSD. Selhání Klausových pokusů vytvořit takzvanou „superkoalici“ a jeho odmítání pravicové koalice se Čtyřkoalicí ale znamenají, že opoziční smlouva nejspíše zůstane. Aby byla obhajitelná se ale bude muset změnit její obsah.
Nejpravděpodobnějším scénářem politického vývoje v zemi tedy je modifikace opoziční smlouvy tak, aby tato dávala ODS větší kontrolní pravomoci vůči vládě. Stát se tak může různými způsoby: ODS například může žádat oslabení nebo zrušení opozičně-smluvního závazku, že vládě nikdy nevysloví nedůvěru. Může též požadovat obměnu vlády pod vlastní taktovkou, odsunutí voleb do krajských zastupitelstev, schválení ústavních změn i změn volebního zákona. ČSSD pak může výměnou požadovat razantnější podporu ODS pro vládní návrhy zákonů, včetně rozpočtu. Jednalo by se tedy de facto o koalici, ačkoliv vláda by formálně zůstala sociálně demokratická.
Vytvoření skutečné velké koalice je méně pravděpodobné. ODS by tak ztratila svou současnou výhodnou pozici, která jí dává možnost vládu na jedné straně držet u moci v období krize, kdy každá vláda musí zákonitě ztrácet popularitu, a zároveň se tvářit jako opozice. Koaliční spolupráce mezi oběma stranami by těžko nalezla podporu i v samotné ČSSD.
Opoziční smlouva jen těžko zkolabuje i z dalšího důvodu. Ani Klausovi nejbližší spolupracovníci se již netají tím, že by předsedu ODS rádi viděli v prezidentském úřadě. Je dokonce možné argumentovat, že vše, co Klaus dělá od loňských voleb, je plně podřízeno jeho prezidentským ambicím. Opoziční smlouva samotná je v podstatě jediným způsobem, jak se dvaceti pěti procenty lidí zbožňovaný a sedmdesáti pěti procenty lidí neoblíbený politik může stát prezidentem. Odtud též pramení Klausovy podzimní snahy o superkoalici. Ta by byla de facto pokračováním opoziční smlouvy jinými prostředky–Klaus by byl nejen její ústřední postavou ale i přirozeným prezidentským kandidátem v případě předčasného odchodu Václava Havla z úřadu.
Pád vlády ČSSD způsobený ODS je tedy velmi málo pravděpodobný. Je málo pravděpodobný i proto, že ČSSD by pravděpodobně byla v lepší vyjednávací pozici než ODS ve snahách vytvořit novou politickou konstelaci. Pokud by totiž bylo nutné skutečně vyjednávat o nové vládě, strany Čtyřkoalice by pravděpodobně nechtěly jít do vlády vedené Klausem. Pokud by ODS nebyla ochotna ustoupit, musela by nejspíše odejít do opozice.
Mnohé též napoví únorový sjezd Unie svobody. Ať už ale v jejím čele stane Karel Kuenhl nebo Vladimír Mlynař, bude tato strana více otevřena možné budoucí spolupráci s ČSSD, než tomu bylo za předsednictví Jana Rumla. Ještě důležitější bude pro další vývoj české politické scény to, jakým způsobem se bude profilovat Čtyřkoalice. Již nyní průzkumy veřejného mínění ukazují, že by Čtyřkoalice vyhrála volby. Pokud by byla schopna zformulovat společný program a najít atraktivního společného lídra, mohla by její popularita růst dále. To by samozřejmě mělo vliv na chování jak ČSSD tak ODS. Vnitrostranické tlaky v obou těchto stranách na tvůrce opozičního partnerství, Klause a Zemana, by výrazně zesílily.
Vznik nové populární strany, například okolo bývalých studentských lídrů, by též výrazně zamíchal politickými kartami. Je jasné, že taková strana by byla přirozeným spojencem Čtyřkoalice. Její vznik a vzestup by způsobil vnitřní tlaky uvnitř opozičně-smluvních spojenců. Tlak uvnitř ČSSD bude růst tak jako tak, pokud tato strana rychle nezíská zpět svou ztracenou popularitu. Tlak na obě smluvně-opoziční strany by též způsobil další nárůst preferencí komunistů. Výrazný nárůst preferencí KSČM ale není pravděpodobný v období, kdy se pomalu začíná obnovovat ekonomický růst. Navíc většina voličů přešla ke KSČM od ČSSD, jejíž popularita se nyní už zredukovala na tvrdé jádro skalních příznivců a nové stoupence tedy KSČM nemá odkud čerpat.
Rok 2000 tak bude v každém případě politicky dynamičtější než rok 1999. Je tomu tak nejen proto, že se musí změnit současné zprofanované politické aranžmá ale I proto, že strany začnou intenzivněji myslet na příští volby.
Hospodářské noviny – 4. 1. 2000