Stínový ministr zahraničí za Občanskou demokratickou stranu, Jan Zahradil, čas od času obšťastní českou veřejnost novou teorií—často s jemným odérem stihomamu. Jeho slova o tom, že Česká republika by nejlépe udělala, kdyby zůstala mimo Evropskou unii například až do roku 2015 a mezitím si raději vyjednala status podobný tomu, který má Turecko, jsou dnes už folklórem, z něhož ovšem mohou mít radost tak nanejvýš na východ od slovenských hranic.
Jinou skvělou teorií Zahradila je jeho tvrzení, že poměrný volební systém vede k partokracii. Kdyby si poslanec Zahradil prostudoval i třeba jen elementární politologické poučky, zjistil by, že partokracie a volební systém spolu nijak přímo nesouvisí. Zato určitý typ politické kultury založené na neschopnosti politiků komunikovat, nerozvinutost občanské společnosti a partokracie mají společného mnoho. Stínový ministr zahraničí by se též mohl například rozhlédnout po Evropě a svou teorii si otestovat. Zjistil by, že poměrný systém je používán ve většině zemí EU, kde partokracii nezpůsobil.
Pěkné jsou i Zahradilovy rozvahy na téma národního státu a nadnárodní politické integrace. On i ODS se drží takzvané školy „realismu“—to znamená takového pohledu na roli národních států, který prý nepředbíhá vývoj. Pokusy o politickou unifikaci Evropy, které chtějí národní stát oslabit, jsou dílem bruselských politických elit, míní Zahradil. Eurorealisté z ODS jsou pro EU–ale pouze v podobě volného tržního prostoru vytvořeného suverenními národními státy. Chtějí se tedy vlastně připojit k EU, která existovala před deseti lety, ne k té současné.
Politickým hitem se jistě stane i Zahradilova nejposlednější teorie—že totiž za pádem Klausovy vlády v roce 1997 i za událostmi několika posledních měsíců (zřejmě má na mysli výzvu Děkujeme, odejděte!) stojí rejdy východních zpravodajských služeb. I když si ODS libuje v teoriích spiknutí, zatím za pád Klausovy vlády činila odpovědnými menší politické strany, zbabělé sarajevské atentátníky, Národní banku a jakési neurčité, ale o to temnější, síly okolo Hradu.
Nyní tedy konečně víme, že ve spikleneckých rejích hrály důležitou úlohu i agenti tajných služeb. Zřejmě to byli právě oni, kdo stvořili fiktivní dárce milionových částek do pokladny ODS. A museli to být oni, kdo přemluvili Zieleniece, Rumla, Pilipa, Luxe a Skalického, že s Klausem to už dále nejde, aby vzápětí prezidentovi napsali rudolfínský projev. A nyní tedy už opět v českých zemích několik měsíců beztrestně rejdí a snaží se destabilizovat politickou situaci, kterou ODS a ČSSD společně tak pěkně stabilizovaly.
V jednom má Zahradil přece jenom pravdu: poměrný volební systém je nespravedlivý. Ne ale z těch důvodů, které uvádí Zahradil, ale proto, že
se na anonymních stranických kandidátkách mohou stát poslanci lidé, jako je Zahradil. Ti se do parlamentu dostanou jenom proto, že se drží za šos velkého vůdce a věrně papouškují jeho názory. Zatímco takový Langer to zvládl bezchybně, Zahradil–naneštěstí pro ODS a k pobavení všech ostatních–způsobí kontroverzi, kdykoliv k papouškování přidá svůj názor.
Literární noviny 1-2 – 5. 1. 2000