Při četbě českých novin, zejména novin Lidových, by domácích poměrů neznalý návštěvník z kosmu pravděpodobně došel k závěru, že prezidentský úřad v této zemi vykonává jakýsi přitroublý naivka či mocichtivý intelektuál , který nerozumí praktické politice a občany otravuje bezobsažnými morálními apely. Navíc, že se jedná o člověka, jehož „nepoliticky politické“ sklony ohrožují samotnou demokracii, a jehož intelektuální výkony jsou pak jen jakýmisi „večerníčky“ pro znuděný Západ.
Tentýž návštěvník by ovšem časem s překvapením zjistil, že Václav Havel je i po deseti letech v prezidentském úřadě jedním z nejoblíbenějších českých politiků a prezidentovi jako instituci důvěřuje více lidí než vládě i poslanecké sněmovně dohromady. Že za hranicemi České republiky je viděn jako nejvýznamnější politik postkomunistického světa a uznáván jako intelektuální autorita. A že nejen Havlova předprezidentská umělecká tvorba ale i jeho politické eseje z období normalizace a mnohé prezidentské projevy jsou dnes už klasikou písemnictví dvacátého století.
Odkud pramení tyto rozpory? Bylo by samozřejmě možné nabídnout tradiční klišé, která lze shrnout do sloganu „doma není nikdo prorokem“—to ovšem pouze za předpokladu, že by popularita Havla klesla například tak hluboko jako popularita Václava Klause nebo Miloše Zemana. I po deseti letech v úřadě je totiž Havel kladně přijímán (jakkoliv těsnou) většinou společnosti. Bylo by možné poukázat i na tradiční českou zášť ke komukoliv, kdo výrazněji přesáhl české obzory. Jako četbu by v tomto kontextu bylo možné doporučit například přední periodika první republiky. Neznalý návštěvník by si i tehdy musel pomyslet, že Masaryk byl pro český národ katastrofou. Přitom i velmi vzdělaní lidé by dnes jen těžko dokázali vyjmenovat třeba jen tři přední Masarykovy prvorepublikové mediální kritiky. Masarykovi stoupenci (stejně jako Masaryk sám), jako byli Čapkové, Peroutka či Stránský, v národním povědomí naopak zůstali.
Důležitější, než ironizovat Havlovy kritiky, je ale bližší pohled na jejich argumenty. Nikdo z nich například nikdy nedokázal jasně vysvětlit, proč jsou podle nich Havlovy morální apely a volání po globální odpovědnosti nepřístojné, nepraktické nebo plytké. Tato tvrzení jsou obvykle jednoduše konstatována—bez kritické analýzy. Možná je tomu tak proto, že opravdová polemika s tím, co Havel říká, by vyžadovala skutečný intelektuální výkon—nikoliv jen politicky zabarvené nebo zcela subjektivní odsudky.
Nikdo z Havlových kritiků také nedokázal nikdy jasně vysvětlit, v čem je Havlovo působení na domácí scéně vlastně špatné. O co více tito kritici skloňují takzvaný Hrad ve všech pádech, o to méně víme, co tento pojem znamená. Zato můžeme až do omrzení číst a slyšet o sklonech Havla a Hradu k nepolitické politice, či naopak o neohrabaných snahách nadstranického prezidenta zasahovat do politiky či dokonce intrikovat. Co to ale vlastně je ona nepolitická politika? Havlovo volání po občanské angažovanosti? Jeho kritika způsobu, jakým u nás fungují politické strany? A jaké konkrétní případy zasahování do politického dění z Havla činí údajně neúspěšného politika nebo dokonce intrikána? To, že má určitou vizi vývoje společnosti, kterou trpělivě propaguje, a která se ve světle rostoucího rozčarování z existující stranické politiky jeví stále více jako správná? Či konkrétně třeba to, že byl ve složité situaci schopen spoluvytvořit Tošovského vládu, která byla patrně nejúspěšnější vládou od roku 1989? Nejsou argumenty o Havlově údajné neúspěšnosti v domácí politice často jen bizarní směsicí dojmů o jeho osobním a politickém životě, dohadů o jeho ambicích, a papouškováním klišé, která vyrábějí některé stranické sekretariáty?
Jistě: Havel se dopustil a občas dopouští konkrétních politických chyb. Je ale odpovědný za stagnaci hospodářství, rostoucí nezaměstnanost, finanční skandály stran, nereformované zdravotnictví, vytunelované firmy, krachující banky či neefektivní státní správu? Mohl v rámci dané ústavy udělat více, aby se tyto věci neděly, když i jeho pouhé „moralizující“ upozorňování na takové nešvary hýbe jeho oponentům žlučí? Tam, kde mu ústava dala dostatečný prostor, jako například v zahraniční politice, byl naopak velmi úspěšný. Zůstane například otázkou pro historiky, zda by Česká republika bez Havla vůbec dnes byla členem NATO. I kdyby Havel jako politik nevykonal nic víc, než to, co vykonal pro naše členství v alianci, udělal pro český stát více, než kterákoliv jiná hlava českého státu v jeho dosavadní historii.
Ta ho bude ostatně soudit podle velkých tahů štětce na pomyslném historickém kanvasu—nikoliv podle malých pochybení (skutečných a pomyslných), na kterých často bazírují komentátoři. Těch velkých tahů Havla je víc než dost—a to nejen v jeho období disidentském ale i ve funkci prezidenta. Kdyby se Havlovi oponenti dokázali občas zamyslet právě nad těmito velkými tahy a myšlenkami přesahujícími rámec české kotliny, možná by byli v menším nebezpečí, že jejich vlastní odkaz bude jednou stejně provinciálně nicotný, jako je dnes odkaz většiny kritiků Masaryka.
Lidové noviny – 8. 1. 2000