V argumentech kritiků procesu globalizace se objevují dvě závažná tvrzení, která činí velmi obtížným hledání společné půdy s těmi, kdo proces globalizace vnímají méně pesimisticky. Prvním je přesvědčení, že globalizace je „projekt“–nikoliv více méně nevyhnutelný proces. Například Jakub Patočka ve své eseji „Diskuse o globalizaci: dvě odpovědi a jedna otázka“ (LtN, 1-2/2000) píše, že „v rovině politicko-hospodářské se globalizace vůbec nejeví jako přírodní děj, ale jako projekt“. Též upřesňuje, kdo za tímto projektem stojí, když dále píše, že „z hlediska občanských iniciativ i řady zemí třetího světa…vyrůstá globalizace z nejhorších imperiálních tradic průmyslově vyspělých zemí“.
Patočka má odpověď i na to, co je záměrem tohoto projektu: „…na úkor přírody, zavedených sociálních standardů a hospodářské nezávislosti většiny zemí uvolnit cestu dalšímu zvyšování světového obchodu—tedy urychlení samopohybu průmyslové civilizace.“
Není sice jasné, jak může tentýž jev být zároveň samopohybem i projektem (který má dokonce důmyslný záměr), ale možná právě toto zmatení je nejlepším příkladem toho, že při posuzování procesu globalizace bychom se měli zdržet černobílých ideologizujích názorů. Zejména v tvrzení, že globalizace je „projekt“ ostatně není Patočka sám. Erazim Kohák či Václav Bělohradský například tvrdí, že globalizace je svou podstatou ekonomický imperialismus gigantických obchodních a průmyslových koncernů.
Ve skutečnosti je globalizace „projekt“ či „záměr“ pouze do té míry, v jaké subjekty moderního tržního hospodářství zcela přirozeně využívají revolučních změn v podstatě moderních technologií. Jinými slovy: lidská společenství a činnost obecně byly téměř vždy expansivní. Jestliže je globalizace „projekt“, pak tedy nikoliv proto, že si ho někdo v určitém bodě vymyslel, ale proto, že expanse je zakódována v podstatě lidské činnosti—ve způsobu, kterým se člověk vztahuje ke světu. A není zdaleka omezena jen na západní kulturu.
Je sice pravdou, že hodnotová stupnice západní civilizace je expansivnosti pravděpodobně více nakloněna než hodnotové stupnice některých jiných civilizací, ale ukázkou „globalizační“ expansivnosti byla i středověká islámská impéria nebo čínská říše. Západní civilizace v posledních stoletích expandovala—a je stále ještě hlavním nositelem procesu globalizace—především proto, že byla a je zdrojem technologií a vědeckých poznatků, které něco podobného umožnily. Globalizace, tak jak jí dnes vidíme, je zakódována v podstatě těchto technologií. To, že v posledních padesáti pěti letech není doprovázena vojenským dobýváním světa, je důležitý posun, který nesouvisí pouze s tím (jak by jistě namítli kritici globalizace), že takzvaný západní imperialismus lze nyní prosazovat jinými, účinnějšími prostředky, ale i s podstatným posunem v žebříčku hodnot západní civilizace.
Globalizace není ovšem omezena jen na jakési hospodářské dobyvatele v podobě nadnárodních společností. Odehrává se na nejrůznějších možných úrovních a v nejrůznějších oblastech. Předivo nadnárodního propojení světa je nyní tak husté, že snahy redukovat globalizaci na záměry západních hospodářských gigantů je přinejlepším zjednodušením a přinejhorším ideologickou zaslepeností. Nejedná se navíc už ani o jednosměrný proces. Vývoz idejí, kulturních vzorců, technologií, vědeckých poznatků, managamentu i kapitálu probíhá oběma směry.
To, že některé země a civilizační okruhy zatím na tomto procesu participují méně než jiné, je přirozené. Neznamená to ale, že to tak zůstane.
Pokud už bychom si museli vybrat mezi oběma extrémními pojmy—„projektem“ a „samopohybem“—pak je globalizace spíše samopohybem. V posledních dvou dekádách tento proces akceleroval v revoluční změny nikoliv proto, že to s jakýmsi záměrem někdo naplánoval, ale proto, že to umožnily nové technologie a vědecké poznatky. Ani ty nikdo zlomyslně neplánoval—jisté věci jsou objevovány proto, že v určitém stádiu rozvoje prostě nemohou být neobjeveny ve světle toho, co už objeveno či vynalezeno bylo. Možná by bylo lepší, kdyby byly objevovány například v jiném pořadí nebo někde jinde a někým jiným, ale tak tomu—možná naneštěstí—prostě není.
Tento určitý samopohyb je vskutku nebezpečný, neboť nejenom zatím spoléhá na plundrování neobnovitelných zdrojů, ale také není vůbec jisté, že je lidstvo dostatečně „dospělé“ na to, aby své vynálezy zvládlo. Řešením ovšem není, že budeme volat po nějakém radikálním obratu k předindustriální společnosti. Nic takového už není možné. Museli bychom totiž změnit nejen samotnou podstatu moderní civilizace ale především i samotné lidské bytosti.
Globalizace je rozjetým vlakem. Naším úkolem je se snažit ze všech sil zabezpečit, aby tento vlak nevykolejil a aby sloužil co největšímu množství pasažérů. Myslet si, že ho budeme schopni vrátit zpět do výchozí zastávky a tam vyměnit za koňské spřežení, je stejně naivní, jako byly revolty dělníků v industriální éře proti strojům. Ke změně nakonec nedošlo tak, že byly rozbity všechny stroje a civilizace se vrátila do předindustriální éry, ale tak, že stroje industriální éry byly překonány, industriální éra nahrazena postindustriální. V té už lidé přestávají plnit funkci koleček ve strojové výrobě.
Nejde o to proces globalizace zastavit. Jde o to, aby byl přiveden pod kontrolu. Aby se stával stále méně samopohybem a stále více uvědomělou činností, která může přinést prospěch namísto sebezničení. Snažit se o to lze různými způsoby: rostoucí kritickou reflexí negativních stránek tohoto procesu, snahami změnit chápání samotného pojmu ekonomického růstu (jeho obohacením o ekologické, kulturní a duchovní dimenze), vytvářením nadnárodních demokratických institucí (které by mohly pro globální ekonomiku nejen vytvořit nezbytný regulační rámec, ale prosadit též globální ekologické standardy a principy solidarity bohatších s chudšími) a prohlubováním demokracie v již existujících národních a jiných společenstvích.
Tím se dostáváme k druhému mýtu, který odpůrci globalizace často používají. Nadnárodní politické instituce vidí jako méně demokratické než instituce národního státu. Patočka například píše, že globalizace oslabuje státy ve jménu růstu světového obchodu—a instituci přinejmenším demokratickou tak nahrazuje nekontrolovatelným shora vnuceným uspořádáním.
Je tomu opravdu tak? Světovou organizaci obchodu, Světovou banku či Mezinárodní měnový fond nelze ani přinejlepším považovat za nadnárodní politické instituce. Jsou to spíše instituce ekonomické, jejichž rozhodnutí mohou mít politické dopady. Nadnárodní politickými institucemi jsou například Organizace spojených národů nebo Evropská unie. Ta první je zatím velmi neefektivní, ale zároveň ani „shora vnuceným uspořádáním“.
EU je lepším příkladem toho, jak by mohly nadnárodní instituce eventuálně fungovat. Je sice pravdou, že způsob, kterým EU vznikla—tedy smlouvou mezi suverénními státy—do určité podvázal vznik přirozené nadnárodní demokracie zdola a velkou roli tak hraje bruselská byrokracie. EU ale prochází procesem vnitřní demokratizace a její orgány nyní v nadnárodní podobě stále více kopírují demokratické mechanismy národních států (volený a stále vlivnější parlament, komise-vláda, evropské soudy).
Tento způsob politické integrace demokracii nijak neoslabuje. Skutečnost, že nad národními státy nyní stojí ještě jeden demokratický rozhodovací mechanismus a ještě jedna vrstva standardů a zákonů, není pro demokracii špatná. Národní politické elity se neustále musí s touto vrstvou konfrontovat. Nelze si přitom nevšimnout, že mnohé lidsko-právní standardy byly národními státy přejaty jako pevná součást jejich zákonodárství díky tomu, že byly nejprve kodifikovány na nadnárodní úrovni.
S tím, jak se v tomto procesu oslabuje národní stát, dochází k posilování regionálních struktur a k růstu občanské společnosti v mnoha oblastech.
Na jedné straně tedy jakoby se demokratické instituce sjednocující se Evropy vzdalovaly od konkrétních občanů, na druhé straně se demokratické procesy díky procesu decentralizace občanům přibližují.
Mluvíme-li o přijatelném modelu nadnárodních politických institucí, které rozhodně nejsou nikomu shora vnuceny a nikomu nic shora nevnucují, je EU dobrým příkladem. V tomto kontextu by nemělo zůstat bez povšimnutí, že například sdružení východoasijských států ASEAN nedávno přijalo celou řadu rozhodnutí, která posouvají toto uskupení směrem, kterým se vydala právě EU. Bude-li dále pokračovat ekonomická a technologická integrace evropského a amerického prostoru, je jen otázkou času, než dojde k vytvoření společné euro-atlantické zóny volného obchodu a později společných politických institucí.
Tvrzení, že globalizace omezuje demokracii, nestojí pevně na obou nohách. Nejenže nadnárodní politické instituce nemusí být nijak nedemokratické, ale právě v posledních dvou dekádách došlo i k dalším dvou významným procesům. Stačí se například podívat na pravidelné studie americké organizace Freedom House, která sleduje vývoj politických a občanských svobod na celém světě. Podle těchto studií se v posledních dvou dekádách výrazně zvýšil počet svobodných zemí na úkor zemí nedemokratických.
Je pravda, že mnohé z nových demokracií zatím trpí typickými neduhy systémů, které navazují na nedemokratické dědictví, a v nichž neexistuje rozvinutá občanská společnost. Klientelismus, korupce i zásahy do svobody projevu jsou v nich běžné. Přesto jsou většinou obrovským zlepšením proti autoritářským systémům, které nahradily. Jedním z důvodů, proč autoritářské systémy kolabují, je ostatně právě proces globalizace.
Komunikační revoluce s globalizací spojená se prostě nesnese s reglementací a uzavřeností. Největším úkolem těchto nových demokracií je, aby se staly společnostmi skutečně otevřenými v popperovském pojetí.
Demokracie ale neexpanduje pouze prostorově, nýbrž i kvalitativně.
Nejde pouze o to, že nové technologie umožňují mnohem větší informovanost a že se na rozhodovacích procesech v rozvinutých demokraciích podílí mnohem více lidí než kdykoliv v minulosti. Mohutní i občanská společnost. Jestliže někteří autoři tvrdí, že v poslední dekádě došlo k úpadku občanské společnosti, pomíjejí, že nové technologie, jako je internet, změnily způsoby občanské angažovanosti. Pomíjejí též skutečnost, že mnohá občanská sdružení omezila svou činnost, protože v podstatě dosáhla většiny svých cílů.
Například ekologické organizace v mnohých západních zemích slavily právě v posledních dvaceti letech obrovské úspěchy. Zastavení výstavby jaderných elektráren v mnoha západních zemích nebo přijetí různých ekologických norem pod nátlakem ekologických skupin znamená, že se pozornost částečně přesunula k jiným tématům. Tvrdit, že například právě ekologická hnutí padla za obět jakémusi „zelenému protiúderu“ je značně přehnané. Ve skutečnosti soustředěný tlak ekologů změnil způsob, jakým západní civilizace přemýšlí například o pojmu ekonomického růstu. Což neznamená, že ekologické hnutí nemá už co dělat. I ono se musí globalizovat a starat se především o to, aby se některé dnes překonané praktiky západního průmyslu, které škodí životnímu prostředí, pouze nepřenesly do rozvojových zemí.
Podíváme-li se na mnohé moderní demokracie, vidíme dva jakoby neslučitelné, protiřečící si procesy. Na jedné straně vskutku roste moc byrokracií a „expertnost“ rozhodování na centrální úrovni (i když méně dramaticky, než kritikové obecně soudí) , na druhé straně sílí takzvané „grassroot“ aktivity. Ve Spojených státech se dnes spolu s každými volbami do zastupitelských sborů koná i stále větší množství lokálních referend, v nichž lidé rozhodují o nejrůznějších věcech, které se jich přímo dotýkají. Změnila se povaha občanské společnosti—na jedné straně v rozvinutých demokraciích stagnuje růst počtu nejrůznějších občanských asociací, na straně druhé roste díky moderním komunikačním technologiím suma přímé občanské angažovanosti a informovanosti. Tvrdit, že toto vše znamená jakési zužování prostoru demokracie je značně přehnané.
Lidstvo se opravdu nachází uprostřed největší revoluce od dob začátku industriální éry. O tom, zda tento převratný vývoj skončí katastrofou nebo naopak přenese lidstvo na mnohem vyšší úroveň, rozhodne do značné míry schopnost náš všech, a zejména politiků, proces globalizace uchopit jako pozitivní výzvu. Není možné jej zastavit, ale je možné jej přivést pod kontrolu—a tak z něj těžit. Jednou z nejdůležitějších výzev je vytvoření nadnárodních politických institucí, které by byly schopné zajistit rovnoměrnější distribuci zdrojů v planetárním měřítku, vytvořit regulační rámec pro působení nadnárodních společností a pro planetární pohyby kapitálu, a prosazovat planetárně závazné ekologické normy. Pokud nebude ekonomická a technologická globální revoluce následována rychle revolucí ve struktuře politických institucí a ve způsobu, kterým lidstvo přemýšlí o prostředí,v němž působí, může vskutku dojít ke katastrofě planetárních rozměrů.
Literární noviny 4 – 19. 1. 2000