Rok a půl stará opoziční smlouva mezi občanskými a sociálními demokraty, „vylepšená“ nedávnou dohodou obou stran o jejím prohloubení, není politickým obchodem, jenž je v demokraciích běžný. Předmětem obchodu totiž nejsou jen dílčí ústupky jedné strany výměnou za ústupky strany druhé, ale snaha změnit parametry celého politického systému způsobem, jenž vyhovuje opozičně-smluvním partnerům–na úkor všech ostatních subjektů v politické aréně. V tomto kontextu lze počínání opozičně-smluvních partnerů označit za částečně nedemokratické.
V demokratických systémech je běžné, že při hledání průchodných kompromisů politické strany mezi sebou navzájem „obchodují“. Děje se tak jak ve vtazích mezi koaličními spojenci (kde bývá takový politický obchod upraven koaliční smlouvou), tak ve vztazích mezi opozicí a stranami vládnoucími (kde se vzájemnými ústupky zajišťuje průchodnost jednotlivých zákonů a dalších opatření). Tento druh politického obchodování je nezbytný, pokud demokratické systémy založené na pluralitě politických a ideologických postojů mají vůbec fungovat.
Jednoznačná převaha jedné ideologie, reprezentované jednou politickou stranou, je ve většině vyspělých demokracií nepravděpodobná. Kompromisy je nutné hledat dokonce i v těch politických systémech, které používají jednokolových většinových volebních pravidel. Ty sice umožňují většinové vítězství jedné strany, ale zároveň výrazně mění samotnou povahu politických stran. Politické spektrum se zúží na dvě velké strany, ale ty se stávají širokými koalicemi různých zájmů na pravo a na levo od politického středu. Politické obchodování v podobě hledání kompromisů se tak přesunuje do nitra těchto velkostran.
Ať už jsou politické obchody mezi stranami jakkoliv rozsáhlé, vyspělé demokracie si dávají dobrý pozor na to, aby takové politické obchodování nepodvazovalo politickou a ekonomickou soutěž, bez které nemůže demokracie skutečně fungovat, tak jak má. Demokratické systémy, tak jak se vyvinuly v posledních zhruba dvě stě letech, mohly vzniknout a udržovat se pouze při důsledném dodržování tří základních principů:
oddělení politické, ekonomické a ideologické moci; oddělení a vytvoření vzájemné kontroly moci výkonné, zákonodárné a soudní; a oddělení vlády a opozice tak, aby opozice mohla vládu účinně kontrolovat.
Opoziční smlouva některé z těchto základních principů porušuje. Hranice mezi opozicí a vládou byla částečně smazána nejenom tím, že strana vládní a největší strana opoziční spolu nejrůznějšími způsoby srostly, ale i tím, že opoziční smlouva de facto zrušila institut vyslovení nedůvěry vládě, který je pro fungování parlamentních demokracií životně důležitý.
Srůstání obou stran pak vytvořilo nejasný propletenec politických a ekonomických zájmů. Pod tlakem ze strany opozičně-smluvních partnerů se ocitla i veřejno-právní média.
Prohloubení opoziční smlouvy tento prapodivný spletenec zájmů učiní ještě méně čitelnějším. Jedná se o druh politického obchodu, který se už nepohybuje v rámci zdravě fungujícího demokratického systému, ale mění částečně podstatu tohoto systému už tím, že ho ochromuje a zneprůhledňuje. Namísto dvou separátních politických subjektů, které by fungovaly buď ve vzájemné opozici či jasně definované společné koalici, vznikl jakýsi dvouhlavý hybrid, jehož hlavním programem je údržba dělení moci. Málo na tom mění i skutečnost, že prohloubená opoziční smlouva bude obsahovat některé nové společné programatické cíle.
Nejde o jakési nechtěné rozostření tradičních demokratických mechanismů. Hlavním nebezpečím pro českou demokracii je skutečnost, že demokratické mechanismy byly rozostřeny zcela záměrně jako součást politického obchodu, jehož cílem je změnit základní parametry demokratického systému způsobem, který je namířen proti některým dalším institucím, jako jsou prezident, centrální banka, nebo ostatní politické strany. Moc byla zcela programově povýšena nad obecné zájmy. I kdyby prohloubená opoziční smlouva přinesla nakonec například urychlení našeho přibližování Evropské unii, bude mít tento ochod mezi dvěma stranami velmi vysokou cenu, kterou nakonec zaplatí celá společnost tím, že se o léta zpozdí budování standardní demokracie a zdravé politické kultury.
Hospodářské noviny – 20. 1. 2000