Sebevědomá prohlášení předáků čtyřkoalice, že sociální a občanští demokraté připravili prohloubením opoziční smlouvy čtyřkoalici cestu k volebnímu vítězství v roce 2002, nejsou zcela na místě. Úspěch nebo neúspěch čtyřkoalice bude záviset na mnoha faktorech, z nichž možná tím nejdůležitějším bude to, zda ČSSD a ODS dokáží naplnit programové cíle, které si v dodatcích k opoziční smlouvě vytyčily.
Podstatné například bude, zda v případě, že opozičně-smluvní partneři skutečně zrychlí proces přibližování České republiky k Evropské unii, dokončí privatizaci a ještě více oživí českou ekonomiku, bude čtyřkoalice viděna veřejností jako součást tohoto procesu nebo spíše jako jeho brzda. Jinými slovy: čtyřkoalice, která po prohloubení opoziční smlouvy zůstává spolu s komunisty jedinou skutečnou opozicí, si musí dát pozor na to, aby nebyla opozicí „za každou cenu“.
Jak se zejména v post-komunistickém světě už stalo pravidlem, vládní strany a koalice obvykle nedokáží vyhrát volby dvakrát po sobě. Tím, že se ODS de facto stala součástí vládní koalice (ač to budou předáci ODS před veřejností v příštích letech samozřejmě popírat), je nyní chycena spolu s ČSSD v již zmíněné post-komunistické pasti, která činí volební vítězství v roce 2002 velmi obtížným. Volby prohrávají dokonce i ty vládní koalice, které byly během svého vládnutí velmi úspěšné.
Čtyřkoalice ale nemůže na toto pravidlo spoléhat. Smluvně-opoziční vládní kartel je jakousi českou obdobou mečiarismu. Budeme-li předpovídat chování dvouhlavého českého Mečiara podle toho, jak až dosud ODS a ČSSD zacházely s politickým mandátem, který jim svěřili voliči, je jasné, že český Mečiar, stejně jako ten slovenský, použije všech myslitelných triků, aby se udržel u moci. Účelové změny volebního zákona (jichž jsme byli svědky i na Slovensku) jsou jen viditelnou částí ledovce, jehož součástí se kromě dalších věcí může stát i snaha o úplné společné ovládnutí některých médií a státní správy, nebo pokusy obohatit stranické kasy částí výnosů z plánované privatizace.
V roce 2002 bude čtyřkoalice mít proti sobě velmi silné soupeře už proto, že ODS a ČSSD na tom budou zřejmě finančně mnohem lépe než strany čtyřkoalice. Čtyřkoalice bude čelit mocnému politicko-ekonomickému kartelu, jehož skutečný vliv daleko přesahuje obsah těch opozičně-smluvních dohod, které jsou známé veřejnosti. Stejně jako SDK na Slovensku, čtyřkoalice bude mít šanci uspět pouze v případě, že za sebou sjednotí širokou frontu občanských iniciativ, kterým jde o obnovení plně fungující demokracie v zemi.
Příklad SDK ukazuje, že na účelové machinace opozičně-smluvních partnerů s volebním zákonem musí strany čtyřkoalice reagovat vytvořením společné kandidátky a společného volebního programu. Čím dříve budou schopny najít společného lídra, tím větší bude šance čtyřkoalice, že bude veřejností vnímána jako vnitřně koherentní subjekt. Už proto, že se čtyřkoalice po prohloubení opoziční smlouvy stala jedinou skutečnou demokratickou opozicí, měla by se též pokusit vytvořit co nejdříve kvalitní stínovou vládu.
Čtyřkoalice uspěje pouze za předpokladu, že bude schopna nabízet pozitivní alternativy k činům vládní koalice. V příštích dvou a půl letech si nevystačí jen s ironickým odsuzováním opozičně-smluvní spolupráce–zejména proto, že prohloubená opoziční smlouva není už jen dohodou o dělení moci ale i společným programovým dokumentem. Čtyřkoalice též bude soupeřit o hlasy s komunisty, kteří se prohloubením opoziční smlouvy mění z tichých spojenců ČSSD na jasnou opozici. Jasnou programovou vizi musí tedy čtyřkoalice nabízet i vůči komunistům, kteří se budou i nadále vymezovat vůči ostatním stranám především negativně.
Úkol, který má čtyřkoalice před sebou je nemalý už proto, že nejde jen o vítězství či prohru jednoho politického subjektu v příštích volbách. Jde o povahu české demokracie. Ta se má šanci stát opět standardně fungujícím mechanismem, nebo může naopak zůstat mnoho let v područí politicko-ekonomického kartelu, jehož počínání připomíná metody vládnoucích struktur v některých nevyzrálých latinsko-amerických demokraciích.
Hospodářské noviny – 1. 2. 2000