V jednom z dodatků k opoziční smlouvě se sociální a občanští demokraté zavázali, že společně urychlí proces přijímání zákonů potřebných pro přibližování České republiky k Evropské unii. Na papíře vypadá tento závazek jako nejnadějnější posun, kterého jsme v české politice byli svědky za posledních několik let. Vždyť společným úsilím dvou nejsilnějších stran v parlamentě by vskutku Česká republika mohla spustit dlouho slibovanou legislativní smršť a vymazat manko, které nám EU vyčetla v posledních dvou posudcích.
Potíž je v tom, že jak jazyk zmíněného dodatku tak komentáře předáků ODS po prohloubení opoziční smlouvy jsou značně dvojsmyslné. Příslušní činitelé obou stran se budou pravidelně scházet , aby projednali, které zákony jsou pro naše přibližování důležité. Ale jak upozorňují předáci ODS, nepůjde jen o jakési formální odmávnutí evropské legislativy, kterou pak obě strany bez velkých průtahů schválí. ODS se bude především snažit zajistit, aby se ČSSD pod pláštíkem evropského charakteru zákonů nepokoušela parlamentem protlačit agendu, která s přibližováním k EU nemá nic společného.
Každý pro-evropský zákon se tak může stát předmětem vleklých sporů mezi opozičně-smluvními partnery. Definice toho, co je nezbytná „evropskost“ toho kterého zákona, chybí. A protože chybí, a protože každý pro-evropský zákon má být schválen oběma stranami, záleží de facto na ODS, který zákon uzná za hodný své definice neutrální evropskosti, neposkvrněné skrytými sociálně-demokratickými choutkami.
Navíc někteří předáci ODS se netají odporem k mnohým normám, které EU vyžaduje, bez ohledu na to, zda jsou či nejsou jejich české varianty navrhovány socialisty nebo někým jiným. ODS má tak skvělou výmluvu: ty evropské normy, se kterými nesouhlasí, může blokovat s tím, že je ČSSD používá k prosazení svých zájmů.
Z dodatků k opoziční smlouvě není jasné, co může sociálné demokracie dělat, pokud ODS bude vetovat její návrhy pro-evropských zákonů s tím, že jsou vlastně spíše sociálně-demokratické. Může ČSSD i přesto jít s takovým zákonem do parlamentu a žádat o podporu ostatní strany bez toho, že by riskovala rozvod se svým registrovaným partnerem?
Není tedy vůbec jisté, že přijetím pro-evropského dodatku k opoziční smlouvě, který vypadá tak nadějně, neupadla ČSSD, a s ní celá Česká republika do léčky. Jinými slovy: To, co v textu smlouvy vypadá jako urychlovač procesu přibližování k EU, by se v praxi snadno mohlo změnit v účinný přibrzďovač. Ten z rukou ODS začal pomalu mizet poté, co čtyřkoalice—ještě před prohloubením opoziční smlouvy–deklarovala, že evropskou legislativu podpoří bez dalších podmínek. ODS tak mohla být zavlečena někam, kam—navzdory prohlášením o historické odpovědnosti za náš vstup do EU–nijak nespěchá. Po prohloubení opoziční smlouvy nezbývá než s napětím čekat, jakým způsobem strana Václava Klause svou historickou „odpovědnost“ naplní.
Literární noviny 8 – 16. 2. 2000