Ani možné zdynamizování politického a ekonomického vývoje, ke kterému by mělo dojít na základě prohloubení opoziční smlouvy, nic nemění na skutečnosti, že opozičně-smluvní partneři pokračují v udržování politického režimu, který je ve své podstatě proti-občanský. Jde o režim, jehož hlavním cílem je dát dvěma politickým stranám kontrolu na rozsáhlými oblastmi společenského, politického a ekonomického dění v zemi. Tato partokracie je nebezpečná nejenom tím, že v mnoha směrech redukuje demokratické rozhodování a diskusi v zemi na předem dohodnutá řešení dvou stranických sekretariátů, které jednají především ve vlastním zájmu. Je nebezpečná i tím,že je ve své podstatě neliberální.
Občan byl zredukován na pasivního konzumenta stranické politiky, která
je navíc často jen virtuální hrou. V té jsou uměle nastolována témata, která jsou pro společnost nepodstatná, zatímco důležitá témata jsou obcházena. Klausova politická ofenzíva na podzim roku 1999, jejímž výsledkem mělo údajně být vytvoření tzv. superkoalice, byla prázdnou virtuální hrou, která stravovala téměř veškerou energii české politiky v době, kdy bylo třeba usilovně pracovat například na urychlení našeho přibližování Evropské unii.
Není překvapivé, že občané museli na zmrtvění české politiky v roce 1999 začít nějakým způsobem reagovat. Opozičně smluvní partneři sice uspěli ve vyšachování svých politických soupeřů z centra českého politického dění, ale—paradoxně—svým chování probudili džina pro ně mnohem nebezpečnějšího. Rok 1999 tak bude zapsán do historie jako rok, v němž se výrazně začala k životu probouzet občanská společnost.
Šlo o proces ne nepodobný tomu, který se o několik let dříve udál na Slovensku, kde se občanská společnost aktivizovala proti nedemokratickým praktikám Vladimíra Mečiara.
Vznik dvou velkých občanských hnutí v druhé polovině roku—Impulsu 99 a výzvy Děkujeme, odejděte! nebyl izolovanou událostí. Navázal na dřívější aktivizaci občanů v podobě petičních akcí a výzev. Za zmínku stojí výzva Jsme v NATO!, k níž se několik tisíc občanů připojilo na protest proti chování Zemanovy vlády a špiček Klausovy strany v době intervence NATO v Jugoslávii. Už tehdy se ukázalo, že mocenský kartel ODS a ČSSD může nejenom výrazně zpomalit naše přibližování k EU ale
svou národně socialistickou ideologií a provincionalismem může Českou republiku vážně poškodit i v očích vojenských spojenců na západě.
Tzv. Dřevíčská výzva, v níž se významní nezávislí ekonomové obrátili na socialistickou vládu a jejího opozičně-smluvního partnera s náměty ke zlepšení ekonomické situace, byla další důležitou občanskou iniciativou. Reakce Zemana I Klause na tuto dobře míněnou iniciativu byla příznačná: opozičně-smluvní partneři se cítili ohroženi a výzvu smetli se stolu s pomocí slovníku hodného období pozdní normalizace.
Za zmínku stojí i rozsáhlá akce ekologických iniciativ, kterou se snažily zabránit dostavbě jaderné elektrárny v Temelíně. Možná že důležitější než rozhodnutí vlády temelínskou elektrárnu dostavět byl—podobně jako u ostatních občanských iniciativ—způsob, jakým se politici k legitimním aktivitám ekologů stavěli. Odsudky převažovaly na diskusí; angažovaný občan byl stejně jako v ostatních případech viděn jako nekvalifikovaný šťoural.
Vznik občanské iniciativy Impuls 99 byl do určité míry vyprovokován právě způsobem, jakým politici reagovali na předešlé občanské iniciativy.
Impuls 99 bývá často obviňován z toho, že byl od počátku zaměřen proti ODS a ČSSD. Ve skutečnosti Impuls byl a je zaměřen proti určitému způsobu politického chování, který v opozičně-smluvní politické realitě převládl. Cílem Impulsu bylo od počátku otevřít zablokovanou českou politiku. Toho chtěl a chce dosáhnout především kultivováním prostoru veřejné diskuse, nastolováním důležitých témat a upozorňováním na různé politické nepravosti.
Skutečnost, že to byli právě nejvyšší představitelé opozičně-smluvních stran, kteří cítili potřebu na Impuls nevybíravě útočit, vypovídá více o situaci v těchto stranách a jejich cílech než právě o Impulsu. Klaus i Zeman, a jejich straničtí následovníci, dali jasně najevo, že se občanskými iniciativami nejenom pohrdají, ale že se jich v podstatě bojí. Nezávislý, angažovaný občan je čímsi, co nezapadá do smluvně-opoziční politické hry, v níž veškeré dění v zemi má být pod kontrolou dvou stranických sekretariátů. Obě velké strany ukázaly, že o aktivní spolupráci občanů ani o jejich dobře míněnou kritiku nemají zájem. V systému hypertrofovaného stranictví má mít podle jejich mínění občan jedinou možnost se veřejně angažovat: vstoupit do politické strany. Skutečnost, že existující politické strany—s jejich vnitřní rigiditou a starostí především o sebe samé—jsou pro občana nepřitažlivé, není pro stranické bosy důležitá. Angažovaný občan mimo stranický systém je nebezpečný, protože je stranicky nekontrolovatelný.
Vznik výzvy Děkujeme, odejděte! byl do určité míry vyprovokován způsobem chování stranických bosů k Impulsu 99 podobně, jako Impuls vznikl jako reakce na chování politických předáků největších stran k ostatním iniciativám. Skutečnost, že výzva Děkujeme, odejděte! byla ve své podstatě radikálnější než předešlé výzvy a vymezovala se zpočátku především negativně, bylo samo o sobě výrazem frustrace ze zablokovanosti politických poměrů v naší zemi.
Je velmi pravděpodobné, že se probouzející občanská společnost bude dále aktivizovat a některé její části se budou i politicky angažovat. Je to vcelku přirozená reakce na nebezpečí, které České republice hrozí v podobě ekonomicko-politického kartelu, jehož chapadla dnes zasahují
téměř všude. Nejedná se o žádný souboj mezi „nepolitickou politikou“ občanské společnosti a „standardními“ demokratickými postupy politických stran, jak dění v naší zemi demagogicky interpretuje Václav Klaus. Jde o souboj mezi zastánci demokratické, otevřené společnosti a těmi, kteří podlehli pokušení demokracii oklešťovat v zájmu své vlastní moci a výhod.
Respekt 13, příloha Impuls 99 – 18. 2. 2000