Pozorovatel, který přijde pravidelně do styku s českými novináři, ví, že žurnalisté jsou v průměru přinejmenším stejně nespokojení s poměry v naší zemi jako zbytek populace. Na rozdíl od mnoha lidí méně informovaných, novináři též dokáží v soukromí dosti přesně pojmenovat hlavní příčiny společenského a politického marasmu, který v České republice v současnosti panuje. Například skutečných příznivců toho, čemu se nyní lidově říká „oposmlouva“ nebo „Klaman“ by se mezi novináři našlo velmi málo. Přesto právě mnoho novinářů pomáhá svou prací tento marasmus dál udržovat a někdy i prohlubovat.
Například: Na podzim roku 1999 Václav Klaus spustil politické divadlo pod názvem „superkoalice“, jehož konečným cílem ovšem nebyla superkoalice ale potvrzení opoziční smlouvy. Tuto hru Klaus mohl hrát jen za předpokladu, že s ním na ní budou aktivně spoluracovat média. A ta se vskutku činila: Celý podzim jsme byli zaplavováni články i rozhlasovými a televizními úvahami o superkoalici. Každé Klausovo prohlášení bylo rozpitváváno, ostatní politici byli nuceni reagovat. Velký politický stratég tak s pomocí novinářů stvořil virtuální realitu, v níž to vskutku vypadalo, že se v České republice schyluje k významné změně. Vše skončilo prohloubením opoziční smlouvy, které Klaus byl nakonec ještě médiím prodat jako „toleranční patent“. Média tento výraz přejala stejně tupě, jako si nechala v minulosti vnutit jiné Klausovy pojmy včetně „sarajevského atentátu“.
Od prohloubení opoziční smlouvy jsme zaplavováni celostránkovými rozhovory s Klausem a Milošem Zemanem navzdory tomu, že stále opakují totéž. Klaus dostává obrovský prostor k tomu, aby stále dokola očerňoval občanské aktivity, které viní z nepolitické politiky, zálibě v nestandardních metodách, či levičáctví. Prohlášení těchto iniciativ se, po počátečním humbuku, které doprovázelo jejich vznik, na stránky předních deníků nebo do televizního zpravodajství téměř nedostanou. Podle některých novinářů jsou tyto iniciativy „nudné“. Když například Impuls 99 nedávno zveřejnil dopis, v němž pod záštitou této iniciativy píše osmdesát jedna osobností veřejného života jednaosmdesáti senátorům, aby hlasovali proti účelovým ústavním změnám, objevila se o tomto dopisu pouze krátká zpráva v jednom deníku. Nevadí, že seznam protestujících osobností zahrnuje významné umělce, náboženské a akademické činitele. Nevadí, že se jedná o základní dokument země a tedy i o podobu demokracie v České republice. Co řekne Gross o Langerovi nebo Macek o prezidentovi, je více „sexy“.
Téměř se zdá , že mnohá média odevzdaně spolupracují na tom, čeho se novináři jinak děsí—tedy na okleštění svobody médií a demokracie vůbec. Nekriticky vytvářejí prostor těm politikům, kteří pilně pracují na zavedení české verze mečiarismu. Budou to ovšem nakonec právě novináři, stejně jako tomu bylo na Slovensku, kteří se spolu s aktivisty dnes „nudných“ občanských iniciativ stanou nejprominentnějšími obětmi tohoto nastupujícího režimu.
Literární noviny 10 – 1. 3. 2000