Bylo velmi osvěžující, když se v jinak upadlých Lidových novinách, nedávno objevil článek Petra Fischera, v němž poukázal na vážný střet zájmů v konání předsedy poslanecké sněmovny Václava Klause a jeho manželky Livie. Fischer kritizoval vysokého ústavního činitele Klause za to, že se vyjadřoval ke kauze milevského podniku (který plánoval prodat vzduchotechniku iránské jaderné elektrárně) přesto, že jeho žena je místopředsedkyní dozorčí rady tohoto podniku. Fischer v článku poukázal i na další aktivity paní Livie a různé podivné politicko-ekonomické vazby i možné střety zájmů. Fischerův novinářský výkon by byl standardem všech solidních západních novin. V českých poměrech ale zapůsobil jako doušek živé vody. Předseda Klaus ovšem Fischerovu věcnou kritiku odmítl s tím, že „je to na pár facek“ a že mu to připomíná
praktiky bývalého režimu.
Ve skutečnosti je Fischerův článek příkladem toho, proč jsou ve vyspělých společnostech media považována za „hlídacího psa demokracie“. Je proto s podivem, že se až na čestné výjimky Fischera nezastali novinářští kolegové. Ještě podivnější je, že podivné předivo vztahů, které Fischer rozkryl, nestojí zřejmě žádným novinám za to, aby se mu hlouběji věnovaly. Prostor k tomu by byl i ve Fischerových Lidovkách, které nás každý den oblažují celou jednou stranou nazvanou „Téma“. Obsah “ této strany i výběr témat pro „Téma“ ovšem často zůstávají na úrovni novinářského impresionismu, jehož snahou není oslovit vážného čtenáře ale spíše cestující v Metru.
Vážných témat se přitom nabízí mnoho–včetně například plíživého útoku na nezávislost médií ze strany toho politicko-ekonomického kartelu, na který poukazuje Fischer. Zajímavým fenoménem v tomto kontextu je například Ivan Langer–politik, kterému tolik leží na srdci „vyváženost“ mediálního zpravodajství, zvláště pak veřejno-právního, že neustále přichází s návrhy, které by například z České televize učinily de facto nástroj nejmocnějších politických stran. Langer se o „vyváženost“ pere tolik, že začíná připomínat Dušana Slobodníka, dojemně starostlivého Mečiarova kontrolora medií.
Langer ví, že se pohybuje na tenkém ledě. Proto k nám občas promlouvá jako politik, kterému leží na srdci například nedostatek rovnováhy mezi právy a povinnostmi různých mediálních rad a občas jako zástupce „odborné veřejnosti“. Novináři by se samozřejmě mohli zeptat, jak se vlastně místopředseda parlamentu a mocné politické strany stane „odbornou veřejností“ a jaké právo má vyvíjet tlak na média. Mohli by se zajímat i o to, do jaké míry mají Langer & spol. už v kapse soukromé televize. Nezajímá je to—možná proto, že nejsou tak zdatnými novináři jako Petr Fischer. Nelze ovšem vyloučit, že jalovost mnohých médií či záměrné přehlížení témat, znamená něco horšího—totiž , že mnozí novináři se opět začínají bát anebo naopak pracují pro ty, kterým by se slušná demokracie bát měla.
Literární noviny 12 – 15. 3. 2000