Volby do čtrnácti nově vytvořených krajů výrazným způsobem ovlivní
fungování českého politického systému. Přispějí k vytvoření
regionálních center politické moci na dvou různých úrovních. Na jedné se centry politické moci stanou samotné kraje a jejich orgány. Ty se budou o vliv a prostředky střetávat jak s mocí centrální tak s ostatními kraji. Na úrovni druhé se nová mocenská centra vytvoří i uvnitř politických stran.
Ty zatím fungují jako značně centralizované organizace, v nichž často poslední slovo mají ústřední stranická grémia. Vliv různých regionálních organizací je v různých stranách samozřejmě různý. Skutečností ovšem zůstává, že zejména obě opozičně-smluvní strany jsou založeny na vůdcovském principu, který často vítězí nad požadavky různých regionálních organizací nebo nad zájmy organizací ve velkých městech. České politické strany ještě deset let po pádu komunismu často vypadají spíše jako ve vztazích k vnějšímu politickému okolí poněkud paranoidní, do sebe uzavřené kluby, fungující na principu demokratického centralismu.
Volební systém, který má být použit v krajských volbách, bude v podstatě kopií poměrného systému doposud používaného při celostátních volbách do poslanecké sněmovny. Zkušenosti, které Česká republika učinila s tímto systémem, jsou poměrně jednoznačné. Tím, že občané mohli vybírat pouze mezi kandidátkami politických stran, výrazně posílil vliv centrálních stranických sekretariátů a stran obecně. Jinými slovy: volební systém nijak nemotivoval strany k rozvoji vnitřní plurality, protože těžištěm moci ve stranách učinil ty politiky, kteří mohli vykonávat největší vliv na výběr kandidátů ve volbách a na rozdělování stranických funkcí. Nezáleželo příliš na tom, zda se ten který kandidát na stranické kandidátce již nějak osvědčil v obvodu, kde kandiduje, či zda ho dokonce někdo zná. Známá jména se objevují jen na špičkách kandidátek.
Skutečnost, že se tentýž volební systém—s již známými efekty—bude používat i v krajských volbách, bude mít řadu dopadů, které si politické strany pravděpodobně ještě neuvědomují. Především povede k vytvoření regionálních mocenských center uvnitř politických stran v mnohem větší míře, než by způsobil například systém většinový, v němž by při výběru kandidátů více záleželo na osobnostech jednotlivých kandidátů než na libovůli regionálních stranických grémií.
Regionální stranická centra budou prostřednictvím voleb v systému poměrného zastoupení mnohem více motivována soupeřit o moc nejenom s ostatními stranami ale i s centrem vlastní strany. Jejich případný úspěch nebo neúspěch jak ve volbách tak ve spravování daného regiónu, bude
mnohem viditelnější, a bude mnohem více spojován s konkrétními regionálními stranickými orgány, než by byl v systému většinového zastoupení.
Je velmi pravděpodobné, že po krajských volbách na podzim tohoto roku, dojde uvnitř stran postupně k podstatným změnám. Ústředním stranickým sekretariátům vyroste regionální konkurence, která bude odvozovat svou legitimitu už nejenom z vlivu a počtu delegátů na tom či onom celostátním sjezdu, ale i z konkrétních volebních výsledků v regionu a úspěchů či neúspěchů v řízení regionů. Nejúspěšnější regionální politici budou též usilovat o posty v centrálních stranických orgánech.
Všechny strany tedy projdou procesem vynucené pluralizace a nové vnitřní strukturace. Pro čtyřkoalici budou krajské volby skutečným testem ještě z dalšího důvodu. Pokušení zejména lidovců a unionistů otestovat si sílu v jednotlivých krajích odděleně bude silné. Pokud čtyřkoalice najde sílu postavit společnou kandidátku pouze v senátních volbách, ale nikoliv už ve volbách krajských, bude oslaben (a nakonec se může i rychle zhroutit) celý koncept čtyřkoaliční spolupráce. Krajské volby se tak mohou stát oním kýženým klínem, který se mezi strany čtyřkoalice snaží vrazit opozičně-smluvní partneři. Jasné vítězství čtyřkoalice coby jednoho subjektu ve většině krajů by naopak značně zvýšilo šance čtyřkoalice zvítězit I v celostátních volbách v roce 2002.
Hospodářské noviny – 22. 3. 2000