Diskuse, která se rozpoutala o možné kandidatuře americké ministryně zahraničí Madelenie Albrightové na post českého prezidenta, byla od svého počátku zajímavější než samotná (velmi nepatrná) možnost, že by se Albrightová českou prezidentkou někdy skutečně stala. Diskuse nerozštěpila českou polickou scénu a mediální svět jen na dva již známé tábory, které se pravidelně formují v debatách přesahujících hranice české kotliny—tedy na poněkud zapšklé provinciály a na kosmopolitní intelektuály. Objevila se i poměrně heterogenní skupina třetí, složená z lidí, kteří protestovali proti (jim zřejmé) absurdní fantasknosti celého projektu, či byli přesvědčeni, že je téma prezidentství Albrightové jakousi politickou hrou poťouchlého Hradu.
Ponechme stranou skutečnost, že například v Lotyšsku či Litvě jsou prezidenty Američané lotyšského a litevského původu, či že
jediným slušným premiérem Jugoslávie v posledních deseti letech byl americký občan Panič. Ponechme stranou i skutečnost, že nikomu nevadilo, když nám zlato na olympijských hrách v Naganu svým gólem vybojoval Kanaďan Svoboda, kterému bylo české občanství narychlo vráceno těsně před olympiádou. V diskusi o Albrightové totiž nešlo o Albrightovou ale o naše politické sebevnímání
Zatímco ve stranické politice jsme se po pádu komunismu museli spokojit s politiky, kteří jsou věrnými obrazy komunismem zdecimovaného lidu, v prezidentské funkci máme, v duchu masarykovské tradice, někoho, kdo nastavuje lidu nepříjemné zrcadlo. Albrihgtová ztělesňuje takový typ osobnosti. Má nejen velké politické zkušenosti ale i nezpochybnitelné demokratické zázemí. Není tak či onak produktem komunistické éry, zvláště pak období normalizace. V České republice takových kandidátů mnoho není. Zvednutí jména Albrightové je tak spíše bojem za to, aby se v prezidentském úřadě objevil někdo, kdo je Albrightové typově podobný, nikoliv vážně míněným bojem za její prezidentství.
V jistém smyslu mají pravdu publicisté, jako je Karel Steigerwald nebo Vladimír Kučera, kteří vidí kauzu Albrightová i jako snahu odvrátit prezidentství Václava Klause. V jistém smyslu ale pravdu též nemají, neboť nejde přímo o Klause. Jde o to, zda má v prezidentském úřadě Havla vystřídat nějaký konformista normalizační éry či naopak osobnost morálně stejně silná, jako je on. „Zevšednit“ úřad prezidenta může být užitečné, ale zevšednit kým? Chceme v prezidentském úřadě vskutku člověka, který bude harmonicky souznít s morální průměrností národa a jehož nezpochybnitelná „českost“ bude především synonymem, čecháčkovství?
Albrightová nemůže být přímou zbraní proti Klausovi. Dokud bude trvat opoziční smlouva, Klaus se příštím prezidentem stane bez ohledu na to, kdo proti němu bude kandidovat. V okamžiku, kdy tato smlouva přestane existovat, Klaus na uprázdněný prezidentský stolec neusedne, i kdyby Lucie Bílá parlamentu zpívala celý týden. Albrightová není zbraní proti nikomu konkrétnímu. Je kontrastem vůči určitému typu kandidáta. A je argumentem pro ty kandidáty, a jejich příznivce, kteří ztělesňují stejné ideje jako ona nebo prezidenti Masaryk a Havel.
Literární noviny 14 – 29. 3. 2000