Deset let po pádu komunistického systému je v České republice možné
mluvit o tom, že se podařilo vytvořit fungující demokratický systém ale
nikoliv ještě plně fungující demokracii, tak jak ji známe z vyspělých
demokracií. Po pádu totalitního systému bylo poměrně snadné vytvořit
systém demokratických institucí a mechanismů. Stačilo, koneckonců,
částečně navázat na demokratické tradice předválečného Československa
nebo se nechat inspirovat zkušenostmi demokracií na Západ od našich
hranic.
Demokracie je ale mnohem více než pouhý systém pravidel a
mechanismů. Je založena také na mimoinstitucionálních kvalitách, jakými
jsou například osvojené vzorce demokratického chování. Jejich rozvoj je
často záležitostí několika generací. Demokracie je také synonymem
právního státu. Fungování právního státu pak opět závisí nejenom na
institucích a mechanismech, včetně kvalitních zákonů, ale také na
mimoinstitucionálních kvalitách, jakou jsou například úcta k právu a
právní vědomí.
Všechny tyto mimoinstitucionální kvality úzce souvisí se širším
pojmem–občanskou společností. Ta je prostředím, v němž svobodní občané
mají možnost prostřednictvím občanské angažovanosti získat určité
demokratické návyky. Sama občanská společnost se koneckonců vyvinula v
úzkém spojení s právním státem. Kdyby se v osmnáctém a devatenáctém
století nevytvořila autonomní sféra občanských svobod garantovaných
právem, nemohla by občanská společnost nikdy vzniknout. Rozvoj
občanských aktivit v prostoru garantovaných právem pak dále zvětšoval
tlak na to, aby byl stát podvázán právem. Definice moderního právního
státu, v němž občanům je povoleno vše, co jim není právem zakázáno,
zatímco státním institucím je povoleno pouze to, co je jim přikázáno,
by bez rozvoje občanské společnosti nebyla možná. V právním státě jsou
tedy subjekty práva jak občané tak stát. Nikdo nestojí nad právem,
zejména ne instituce státu. Vláda zákona je nadřazena vládě lidu.
Na té nejzákladnější úrovni je definice občanské společnosti
poměrně jasná. Je to sociální předivo, které je tvořeno občanskými
asociacemi a jednorázovými občanskými iniciativami zaměřenými
nejrůznějšími způsoby (tedy jakousi sumou občanské angažovanosti). V
politologickém myšlení se občas rozlišuje mezi společností občanskou a
společností politickou, neboť se má za to, že občanská společnost končí
tam, kde začíná politika coby organizovaný boj o moc. Tato hranice je
ovšem velmi rozplizlá.
Politické strany často přímo vyrůstají z občanské společnosti,
nebo se o občanské iniciativy přímo opírají. Jako příklad je možné
uvést různé ekologické strany či strany prosazující práva nejrůznějších
menšin.Mnohé začaly na úrovni občanské společnosti jako nepolitické
organizace, ale rozhodly se jít do politiky, když si uvědomily, že
politické strany nejsou ochotny se jejich tématy vážně zaobírat. V
určitém smyslu jsou politické strany součástí občanské společnosti vždy
až do chvíle, dokud nezačnou participovat na moci. Skutečnost, že
občanská společnost stojí mimo stát nebo dokonce proti státu je
základním definičním prvkem pojmu občanská společnost.
Někteří politologové zahrnují do občanské společnosti i rodinu
jako jeden ze stavebních kamenů společnosti. Hlavní proud západní
politologie ovšem jak rodinu tak politické strany z pojmu občanské
společnosti vyjímá. Základní charakteristikou těch aktivit, které ve
svém souhrnu tvoří občanskou společnost, je totiž dobrovolné sdružování
za určitými, většinou nepolitickými cíly, mezi nimiž nefiguruje na
nejvyšší příčce získání moci. Rodina je pokrevní, nikoliv občanská
asociace. S jistou nadsázkou lze dokonce říci, že občanská společnost
může začít teprve tam, kde končí pokrevní svazky, jakými jsou rodina,
rod, kmen nebo etnicky chápaný národ. Vztahy v občanské společnosti
jsou vztahy mezi autonomními, svobodnými jedinci, kteří se sdružují na
základě svobodné volby–nikoliv tedy proto, že jsou už dopředu nějakým
způsobem svázáni.
Vede se též spor o to, do jaké míry do občanské společnosti patří
náboženské organizace a církve. Ty se totiž opírají o neměnitelné
systémy víry a dogmat. Občané se v nich sdružují především okolo
takových dogmat a účast v nich tedy není vždy vyjádřením dobrovolné,
nezávislé společenské samoorganizace. Různé dobrovolné charitativní
spolky, které se okolo náboženských organizací vytvářejí, ale do
občanské společnosti nepochybně patří.
Růst občanské společnosti začal v některých západních
společnostech před několika staletími, po rozpadu absolutistických
monarchií. Ten umožnil, aby byl vytvořen právní, politický a ekonomický
prostor pro nezávislou činnost–jakkoliv byl tento prostor zpočátku
malý. Podmínky pro vznik takového prostoru, a tedy i pro erozi
absolutismu, zase úzce souvisejí s rozvojem nových způsobů výroby na
začátku industriálního věku. Vznik industriálního městského
obyvatelstva, především buržoazie, úzce souvisí jak se vznikem občanské
společnosti tak pádem absolutismu.
Jedním z nedorozumění, která se týkají občanské společnosti, je
tvrzení, že občanská společnost je pouhým souborem institucí. Někteří
čeští politici v minulosti tvrdili, že občanská společnost je jakýmsi
výmyslem bývalých disidentů, kteří se snaží vytvářet zbytečné vrstvy
mezi státní mocí a jedincem. Tvrdili, že politické strany, kvalitní
státní správa, tržní prostředí a právní stát stačí k tomu, aby byla
chráněna svoboda jedince a aby řádně fungoval demokratický systém.
Občanská společnost byla označována za pokusy kolektivistického myšlení
znovu vystrkovat růžky. Václav Klaus dokonce označil pojem občanské
společnosti za snahu oživovat třetí „třetí cesty“.
Ve skutečnosti, jak už bylo naznačeno, ani kvalitní státní správa, ani
právní stát nemohou skutečně existovat bez rozvinuté občanské
společnosti. Ta je nejenom školou demokracie prostřednictvím občanské
angažovanosti, ale také přibližuje jinak abstraktní pojmy občanům–dává
jim obsah. Dnes už je například jasné, že státní správa nemůže opravdu
efektivně fungovat bez decentralizace–tedy procesu, který přibližuje
celý mechanismus správy státu konkrétním občanům. Není ovšem divu, že
politici,kteří si chtějí udržet co největší díl centrální moci, vidí
jak občanskou společnost tak decentralizaci jako nežádoucí jevy.
Sporný je i pojem kolektivismu, ze kterého jsou protagonisti
občanské společnosti často obviňováni. Kolektivismus a dobrovolné
angažování se v lidských komunitách nejrůznějšího typu jsou dvě
naprosto rozdílné věci. Kolektivismus, zejména pak kolektivismus spjatý
se státem, demokracii podvazuje. Aktivní podíl na správě věcí veřejných
skrze spontánně vzniklá sdružení a asociace v prostředí právního státu
demokracii posiluje. Občanská společnost tedy není jaksi rafinovaný
nástroj vynalezený zastánci nepolitické politiky k podlomení moci
politických stran, jak to u nás bývá často interpretováno.
Politické strany za normálních okolností vyrůstají přece právě
z prostředí občanské společnosti. To, že politické strany u nás
nefungují tak, jak by měly, je zapříčiněno tím, že byly jako svobodné,
demokratické instituce obnoveny dříve, nežli se mohla ve větší míře
obnovit občanská společnost. Politické strany tak zatím fungovaly v
jistém vakuu, bez potřených vazeb na občanskou společnost. Vyvíjely se
bez neustálého přesahování se do autonomně fungující sféry lidských
aktivit. Bez toho–jak zdůrazňuje Václav Havel–aby čerpaly energii a
inspiraci ze životadárného prostředí občanské společnosti.
To, čím občanská společnost obohacuje moderní demokracii ale
spočívá ještě v něčem jiném, více efemérním, než je existence spolků a
organizovaných občanských aktivit. Rozvinutá občanská společnost totiž
reprezentuje určitou kvalitu, která by se dala nejlépe popsat jako
občanská angažovanost. A aktivní část na správě věcí veřejných je tím,
co dává obsah samotnému pojmu demokracie.
Pro ilustraci je možné uvést příklady jihoamerických demokracií
v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století. Ačkoliv Spojené
státy často intervenovaly ve prospěch demokracie a byly vskutku schopny
instalovat na místo autoritářských režimů režimy demokratické, tyto
demokratické režimy vždy znovu kolabovaly. Bylo tomu tak proto, že pod
slupkou demokratických mechanismů a institucí, které bylo možné
instalovat i s pomocí vojenské intervence, neexistovala skutečná suma
občanské angažovanosti a občanských institucí, které by vytvořily
protiváhu nedemokratickým tendencím různých oligarchií u moci.
Podíváme-li se na náš demokratický systém, je právě v této
oblasti vidět jeho křehkost. Po pádu komunismu nebylo těžké obnovit
demokratické instituce a mechanismy. To, že se robustní občanská
společnost neobnovila tak rychle jako tržní a politické instituce, je
pochopitelné. Občanská společnost je organismus, který není možné
naoktrojovat. Musí se přirozeně vyvinout. Stát ale může občanské
společnosti překážet, nebo jí může naopak pomáhat. Západní demokracie
už dávno pochopily, že například vytvořením právního prostředí
příznivého pro růst neziskového sektoru, svou demokracii nejenom
nepodkopávají, ale naopak posilují.
V České republice někteří bývalí vládní politici nepřáli nejenom
rozvoji příznivého právního prostředí, ale navíc vytvářeli dojem, že
občanská společnost je v přímém rozporu s teorií čistého liberalismu.
Moderní demokratická společnost je komplexní systém, v němž
existuje mnoho různých vrstev angažovanosti občanů–od politické, přes
občanskou, až po náboženskou. Všechny se přitom navzájem prolínají a
obohacují. Politický diskurs se posunul od ideologických schémat ke
stále méně ideologizovaným tématům. A právě v tomto posunu se otevírá
velký prostor pro občanskou společnost. Témata, která hýbou moderními
společnostmi (jako jsou ekologie, situace žen a menšin, či únosnost
některých nových technologií a vědeckých objevů) byla už vzhledem k
jejich charakteru nejdříve diskutována v občanské společnosti., kde
existuje bezpočet skupin, které se takovými tématy zabývají. Je tedy
přirozené, politická sféra, jakmile do ní taková témata vstoupí, na
činnost občanských asociací navazuje a využívá je. Tím je v moderních
demokraciích občanská společnost vtahována stále více do procesu
formulování politické vůle společnosti.
Výsledkem je, že se politický diskurs stále více
odideologizovává, je stále věcnější. Zatímco naše politické strany,
odtržené od prostředí občanské společnosti, se do omrzení utápějí ve
zjednodušujících ideologických schématech, moderní demokracie se díky
rostoucímu vlivu občanské společnosti v politice stávají méně
ideologickými. Je typické, že integrace Evropy jako ekonomický proces,
který postupně získal politické vyjádření. Tento proces ale nebude
dovršen vytvořením společných politických institucí. Bude dovršen
teprve tehdy, až se vytvoří nadnárodní občanská společnost, která
zatlačí do pozadí národní identity a partikulární národní zájmy. Tento
proces již začal. Stačí se podívat na růst nadnárodních občanských
sdružení, jakými jsou například některá ekologická hnutí či profesní
spolky. Důležitou roli v tomto procesu internacionalizace občanské
společnosti budou hrát nové komunikační technologie, které ignorují
národní hranice.
Občanská společnost je jak na národní tak na mezinárodní úrovni
horizontálně strukturovanou protiváhou vertikálně a hierarchicky
organizované politické moci, jakož i protiváhou nacionalismu. Už od dob
definitivního pádu absolutistických režimů osmnáctého století pokračuje
proces, během něhož se horizontální organizace společnosti neustále
posiluje. Dá se dokonce argumentovat, že totalitní ideologie nebyly jen
jedním z možných způsobů, kterým hledal sebevyjádření věk racionalismu
a s ním spojená industriální éra. Byly též jednou ze vzpour proti
pokračujícímu procesu decentralizace politické moci a rostoucímu vlivu
stále většího počtu lidí na chod věcí veřejných. Moderní komunikační
technologie tento proces dnes znatelně urychlují.
Rozvoj občanské společnosti má i další důležité důsledky. Americký
politolog Robert Puttnam ve své knize „Making Democracy Work“ například
přesvědčivě ukázal, že ekonomická prosperita a rozvoj občanské
společnosti spolu úzce souvisí, když porovnal různé regiony Itálie, Ty
regiony, kde je občanská společnost nerozvinutá, vykazují nejenom nižší
ekonomickou výkonnost, ale i větší sklony ke korupci a zneužívání
politické protekce. Není náhodou, že v nejzaostalejších regionech
fungují spíše vazby založené na pokrevním a klanovém příbuzenství, než
vazby založené na občanském principu.
Právě toto zjištění je tím, které je neustále nutné připomínat
strůjcům české ekonomické reformy. Jednou z příčin naší krize, ale I
nedávné krize východoasijských ekonomik, je skutečnost, že politické a
institucionální prostředí založené na čistě stranických nebo
personálních vazbách (a v případě asijských ekonomik často i na
klanových nebo rodinných vazbách) nakonec nemůže garantovat další
ekonomický vývoj. Takové prostředí plodí neprůhledné právní vztahy,
slabé právní vědomí, klientelismus a korupci. Silná občanská
společnost–tím, že oslabuje druh vazeb založených na vertikálně
organizované patronaci mocných vůči méně mocným nebo bezmocným–je tím
nejlepším imunitním systémem, který si moderní demokracie vytvořily.
Česká občanská společnost se v devadesátých letech rozvinula
navzdory politické nepřízni. Odhaduje se, že dnes existuje mezi
padesáti až sedmdesáti tisíci občanských sdružení nejrůznějšího druhu.
Sféra občanské společnosti, která se zatím nerozvinula tak, jak by bylo
žádoucí, je sféra tzv. „public policy“–tedy ta sdružení, která
vyvíjejí tlak na politickou sféru, nabízejí jí expertní pohledy.
účastní se veřejných debat o závažných politických tématech. Tato sféra
je dnes tím nejsilnějším protihráčem politických stran a státní moci v
rozvinutých demokraciích.
Obecně je prostředí České republiky pro další rozvoj občanské
společnosti příznivé.Nejenom že existují tradice občanské společnosti,
které sahají až do dob rakouského mocnářství, ale existují i další
faktory důležité pro rozvoj občanské společnosti. Těmi jsou tradičně
dobrá vzdělanost obyvatelstva a poměrně dobrá životní úroveň. Občanská
angažovanost je totiž do určité míry luxus, jemuž se lépe daří ve
společnostech vzdělaných a ne příliš chudých. Skutečnost, že občanské
společnosti se nedaří například v chudých latinsko-amerických zemích
souvisí právě s tím, že nutnost postarat se ekonomické přežití
vytlačuje občanské iniciativy na okraj.
Občanská společnost též závisí na existenci silné střední
třídy. Poměrná slabost střední třídy v naší postkomunistické realitě je
jedním z faktorů, který bude po nějakou dobu retardovat růst občanské
společnosti. Na druhé straně je jasné, že případné přijetí České
republiky do Evropské unie může působit opačným směrem. Občanské
iniciativy se stanou automaticky součástí širšího mezinárodního
prostředí, které může pomoci dalšímu růstu občanských aktivit. Obecně
je možné konstatovat, že deset let po pádu komunismu se občanská
společnost začíná prosazovat i v souboji s politickými stranami a
státní mocí. Jedná se o jev, který je nejnadějnějším znamením pro
českou demokracii od pádu komunismu.
Na té nejzákladnější úrovni je definice občanské společnosti poměrně jasná.
Esej v Souboru příspěvků z konference v Opavě – Opava – 2000