V souvislosti s podivným okruhem poradců, kteří obklopují premiéra Zemana i v souvislosti s obsazením některých funkcí ministrem vnitra Stanislavem Grossem můžeme v posledních týdnech slyšet četná varování o plíživé bolševizaci či návratu starých struktur. Pravicoví politici nyní dokonce navrhují prodloužení lustračního zákona na „věčné časy“.
Varovná slova na adresu některých konkrétních lidí v okolí premiéra a dalších politiků jsou možná namístě. Zároveň si ale politici a komentátoři, kteří vykreslují současnou situaci jako heroický zápas přesvědčených demokratů proti útoku starých struktur, značně ulehčují situaci. Stejně si ji ulehčují ti, kteří svalují různé transformační neúspěchy na nedostatečnou politickou vůli polistopadových vůdců vypořádat se rázně se starými strukturami. Jádro fenoménu bolševismu v Čechách totiž nespočívá v tom, že se bývalí komunisté, údajně zorganizovaní v jakémsi temném bratrstvu, snaží ovládnout „dobrou“ většinu společnosti..
Skutečnými starými strukturami jsou především jisté šablony myšlení, které si zdrcující většina české společnosti přinesla z dob normalizace. V tomto kontextu nejsou pak nijak překvapující různé demokracii podvazující kroky dvou opozičně-smluvních stran, jako je například snaha ovládnout některé nezávislé instituce, ani vášnivý zápal pro kádrování v podání různých strážců demokracie, včetně některých politiků čtyřkoalice. Projevem staro-strukturního přístupu ke světu je i všeobecná pasivita občanů tváří v tvář různým nepravostem.
Naše společnost se nevymaní ze sevření postkomunismu tím, že označí ty či ony lidi za staré struktury a nechá na ně dopadnout sevřenou pěst „demokracie“, například s pomocí lustračního zákona platícího „navždy“. Takové řešení je sice svůdně jednoduché ale též dosti nepoctivé. Snaha vypořádat se s bolševickou minulostí tím, že samozvaní soudci podle politicky účelových měřítek rozdělí společnost na komunismem poznamenané a komunismem nepoznamenané, je nejen totálním alibismem, ale je i urážkou skutečných obětí komunismu. Ze sevření bolševismu se můžeme vymanit především tak, že nastavíme pravdivé zrcadlo své vlastní minulosti a povedeme o ní otevřenou diskusi.
Nejrůznější vážné problémy, se kterými se česká společnost v posledních deseti letech potýká, nejsou dílem jakýchsi skrytých bolševických bratrstev a jiných starých struktur. Jsou produktem starých struktur v našem myšlení. Tunelování, klientelismus, strýčkování a korupce jsou dílem jak těch, kteří v hávu zaručených demokratů už léta pořádají hony na staré struktury tak i některých (ale ne všech) „starých struktur“. To, že se valná většina občanů, kteří se cítí postiženi a znechuceni různými negativními jevy, odreagovává pasivním brbláním do pivní pěny, je mnohem větším vítězstvím bolševické minulosti než to, že se několik bývalých aparátčíků prodralo do vedoucích funkcí.
Konkrétní viníci konkrétních zločinů z dob komunismu měli být po zásluze potrestáni. Nestalo se a už se asi nestane. Je ovšem naivní si myslet, že toto selhání je možné kompenzovat (a demokracii „vylepšovat“) plošnými hony na čarodějnice nebo strašením plíživou bolševizací. Bolševizaci a staro-strukturnímu myšlení nejvíce ze všeho pomáhá alibismus, který rozděluje společnost na spravedlivou většinu „obětí“ komunismu a nespravedlivé staré struktury.
Právo – 14. 4. 2000