Goebbelsovský tón české politické propagandy je odpudivý a nezabírá už ani na veřejnost, tvrdí Bohumil Doležal (Goebbelsovský tón české politické propagandy, LN, 17.4. 2000). Nejposlednějším hitem českých politických propagandistů, tentokrát údajně v podání aliance opozičních stran, Hradu a „dosti mohutné intelektuální klaky“ reprezentované Impulsem 99 je prý tvrzení, že naše demokracie je opět v nebezpečí, neboť ji ohrožuje smrtelně nemravný a cynický komplot silných stran, který vytváří zdravé podhoubí pro „mafiánský kapitalismus“. Tyto chmurné tóny zaznamenáváme v situaci, poznamenává ironicky Doležal, kdy naše hospodářství po dlouhé době projevuje záchvěvy života.
Doležalova argumentace obsahuje hned několik zkreslení a též podivnou, manipulativní goebbelsovskou logiku—použijeme-li autorova jazyka. Předně: nikdo z kritiků současného stavu nemluví o tom, že demokracie v České republice jako systém je v „nebezpečí“, natož smrtelném. Kritici pouze upozorňují, že způsob, jakým se chovají politické strany a mnoho předních politiků, demokracii podvazuje a pomáhá u nás zakořeňovat ve většině západních zemí již dávno překonané pojetí demokracie jako účelové tyranie většiny a klientelského systému.
Pokud Doležalovi nevadí snahy opozičně-smluvních stran ovládnout veřejně-právní média a centrální banku či politické rejdy okolo policie, je to samozřejmě jeho právo. Nemusí souhlasit ani s průzkumy veřejného mínění, které trvale dokládají vysokou míru nespokojenosti veřejnosti s politickou situací a chováním politiků. Je možné ignorovat i průzkumy ukazující, že velká většina obyvatel je přesvědčena, že různé mafie hrají v české ekonomice značnou roli. Tvrzení, že veřejnost je masírována jakousi goebbelsovskou propagandou, je ovšem už typicky doležalovské—příklad intelektuálního exhibicionismu vypočítaného na efekt.
Takové tvrzení též prozrazuje jistou neznalost mezinárodního kontextu.
Slovní spojení stejně šťavnatá a košatá, jako byla „spálená země“ či „rudé nebezpečí“ jsou zcela běžná v politickém slovníku i těch nejvyspělejších demokracií. Co už není tak běžné, je, že se politické strany, které taková radikální hesla vyprodukují, spojí ve svazku, jehož hlavním účelem je rozdělit si moc ve státě. Zároveň ale ani takový „smrtelně nemravný a cynický politický komplot“ není úplně neznámý. Koneckonců sousední Rakousko nyní sklízí plody dlouhodobého komplotu, který nezahrnoval jen prostou koaliční spolupráci dvou odlišných stran ale i „opozičně-smluvní“ dělení moci ve státě.
Skutečnost, že naše hospodářství projevuje známky oživení, je asi tak stejně silný argument proti chmurným tónům ze strany kritiků současného stavu, jako by byl argument, že ve světle skvělé životní úrovně v Rakousku si měli kritiku příčin vedoucích k současnému stavu odpustit i rakouští intelektuálové. Tím, že se připojuje k „pro-režimní“ argumentaci, podle které máme v České republice v podstatě standardní demokratické a ekonomické poměry až na to, že klid k práci neustále narušují nějací samozvaní šťouraví intelektuálové, kteří nerespektují výsledky voleb (nebo například vytahují na světlo historicky „uzavřená“ témata), Doležal dělá medvědí službu i svému záslužnému boji za pravdivé vypořádání se s odsunem sudetských Němců.
Ani kdyby byla česká veřejnost netečná k argumentům kritiků různých zlořádů, jak tvrdí Doležal, nebyl by to důvod, aby tato kritika nezaznívala. Setrvalé preference ODS a ČSSD, na něž Doležal upozorňuje, nemusí být vůbec výrazem souhlasu veřejnosti se stavem v zemi. Mohou být jednoduše výrazem nedostatku politických alternativ,
což je důsledek dosavadní politické impotence stran čtyřkoalice.
Doležal má ovšem pravdu, když říká, že ten, kdo si navykl v jednom kuse křičet „vlk, vlk“, dosáhne toho, že mu jeho bližní přestanou věřit, i když je třeba už skutečný vlk na obzoru. Doležal vidí tohoto vlka především v osobě Václava Havla a nezapomene si zakřičet „vlk“v žádném ze svých článků. Je tímto vlkem tak fascinován, že skrze něj skutečně zapomíná vidět vlka skutečného—tedy to, co opakovaně vidí v průzkumech veřejného mínění velká část („netečné“) veřejnosti a co na své kůži a zmizelých celoživotních úsporách pociťují stále znovu tisíce lidí, kteří se stali oběťmi mafiánského kapitalismu.
Lidové noviny – 18. 4. 2000