Dopad výsledků italských regionálních voleb na centrální vládu je příkladem toho, jakým způsobem může regionální rozdělení České republiky ovlivnit fungování politického systému u nás. Italský premiér Massimo D’Alema nabídl rezignaci své levicové vlády poté, co pravicové strany vyhrály regionální volby ve většině regiónů. Je si vědom toho, že jeho váda by jen ztěží mohla uskutečňovat svůj program za takové situace.
Česká republika zažije své první regionální volby na podzim tohoto roku.
Budou se konat společně s doplňovacími volbami do Senátu, které též napoví mnohé o síle politických stran dva roky před volbami do poslanecké sněmovny. Volby do krajských zastupitelstev ale budou v mnoha ohledech daleko důležitější než volby senátní. Vytvoří totiž zcela novou politickou mapu České republiky.
Již nyní je možné předpovědět, že pokud se do podzimu dramaticky nezmění politické preference, budou mít například vládní sociální demokraté velké problémy vyhrát i třeba jen v jediném ze čtrnácti nových regionů. Kdyby politická kultura v České republice byla stejně rozvinutá jako v Itálii, muselo by něco podobného vést téměř automaticky k rezignaci Zemanovy vlády.
Je též velmi pravděpodobné, že v některých regionech, zejména v severních Čechách a na severní Moravě, budou mít velmi dobrou šanci na vítězství komunisté. Jakým způsobem zareaguje česká politická scéna a veřejnost na tuto skutečnost? Dokáže například ČSSD odolat pokušení přijmout nabídku vítězné KSČM k vytvoření regionální koalice?
Velmi důležitým signálem pro další vývoj politické situace v České republice bude i případný úspěch či neúspěch čtyřkoalice. Pokud čtyřkoalice bude kandidovat ve všech čtrnácti regionech jako jeden subjekt, bude mít—jak napovídají průzkumy veřejného mínění–velké šance v některých regionech zvítězit. Případné vítězství čtyřkoalice ve většině ze čtrnácti regionů by zcela změnilo politickou situaci a vytvořilo by enormní tlak na opozičně-smluvní spojenectví ČSSD a občanských demokratů.
Důležité též bude, jakým způsobem se budou strany chovat po regionálních volbách. Například lidovci a unionisté budou ve značném pokušení, aby po volbách uzavírali koalice s ostatními stranami mimo rámec čtyřkoalice. Pokud by se ostatním stranám vskutku podařilo čtyřkoalici rozštěpit a v některých krajích dokonce postavit jednotlivé strany čtyřkoalice proti sobě, bude to mít vážné dopady na věrohodnost čytřkoalice ve volbách v roce 2002.
Zajímavé bude také sledovat, v kolika regionech budou ODS a ČSSD připraveny replikovat jejich opozičně-smluvní spolupráci na centrální úrovni. O budoucnosti českého politického vývoje mnohé napoví i to, v kolika regionech čtyřkoalice vytvoří koalici s ODS a v kolika s ČSSD.
Ať už volby dopadnou jakkoliv, jak vítězství čtyřkoalice ve většině regionů tak prohra vládní ČSSD ve většině regionů mohou mít značné dopady na další politický vývoj. Hluboce menšinová vláda ČSSD je už nyní jistou anomálií. Pokud by tato vláda zůstala u moci i v případě, že ČSSD prohraje boj o prvenství ve velké většině regionů (nebo pokud se alespoň ve většině regionů nepodaří ODS a ČSSD replikovat opoziční smlouvu v podobě regionálních opozičních smluv či přímých koalic mezi oběma stranami), bude Česká republika naprostým politickým unikátem.
Vládla by jí až do roku 2002 vláda s téměř nulovou legitimitou. Každopádně čeští političtí vůdci mají nyní na příkladu Itálie možnost studovat, jakým způsobem se politický systém v reakci na regionální volby v zaběhnuté demokracii.
Hospodářské noviny – 25. 4. 2000