Když Miloš Zeman s předstihem dvou let oznámil, že v roce 2001 hodlá odejít s funkce předsedy sociální demokracie, činil tak zřejmě také proto, že chtěl mít zásadní vliv na boj o jeho následnictví. Ten se nyní pomalu rozhořívá, ale Zeman, jak se zdá, nemá situaci úplně pod kontrolou.
Pozice Vladimíra Špidly coby Zemanem vybraného nástupce se sice zdá být neotřesitelná, ale Zeman začíná ztrácet v souboji s lidmi, kteří o budoucnosti ČSSD mají jiné představy než on a rozhodně se vzpírají nejenom klace bývalých komunistických aparátčíků v okolí předsedy strany ale i prohlubování opoziční smlouvy.
Na nedávném zasedání ústředního výboru ČSSD Zeman uspěl jen částečně s ostrou kritikou rebelů Michala Krause a Lubomíra Zaorálka.
Zemanem zinscenovaná hra na „škatulata hejbejte se“, při níž si straničtí funkcionáři vyměňovali funkce v důsledků změn vládních, vnucených sociálním demokratům ODS, sice proběhla hladce, ale zanechala na pomyslném stranickém kolbišti několik roztrpčených bývalých ministrů.
Petra Buzková, která se vzdala funkce místopředsedkyně strany na protest proti prohloubení opoziční smlouvy, má nyní za sebou hned několik významných sociálních demokratů, kteří jsou obětí této smlouvy.
Zaorálek, který měl být po Zemanově kritice na stranickém politbyru, zadupán do země, nejenom že za několik dní poté obhájil pozici místopředsedy severomoravského regionu, ale předsedou regionální organizace se stal jeho spojenec. Pokud by se v boji o následnictví spojil se skupinou rebelů Stanislav Gross, který má za sebou silnou středočeskou organizaci, není vůbec jisté, že pozemanovská sociální demokracie zůstane zemanovská.
I kdyby Vladimír Špidla nahradil Zemana ve funkci předsedy, je už nyní jasné, že bude muset s rostoucí protizemanovskou skupinou vyjít. Ostatně není vůbec jisté, do jaké míry Špidla se Zemanovými metodami souhlasí. Současní Zemanovi poradci si uvědomují, že ve svých funkcích pod novým lídrem nezůstanou. Konec konců důvodem kandidatury Miroslava Šloufa do Senátu je především snaha vytvořit si ve straně vlastní mocenskou základnu ještě před odchodem Zemana. To, zda se Šloufovi tento tah zdaří, do značné míry může rozhodnout o budoucnosti strany.
Pokud by se pozemanovská ČSSD zbavila těžkého odéru Zemanova hulvátství a kliky reprezentované Zemanovými post-komunistickými poradci, není vůbec vyloučeno, že se preference strany začnou šplhat kolmě vzhůru. Česká ekonomika se zdá být v procesu uzdravování, který může přerůst v solidní růst. ČSSD také po zásluze sklidí uznání za zlepšující se postavení země ve vztahu k Evropské unii. A ODS, která se bude snažit si některé z těchto úspěchů přisvojit, bude, jak se zdá, i v době příštích voleb stranou bažinaté nehybnosti, v čele s politikem, který bez svého Zemana znamená stejně málo, jako by znamenal nyní Zeman bez něj.
Literární noviny 18 – 26. 4. 2000