Předseda Občanské demokratické strany Václav Klaus se mýlil pouze částečně, když naznačoval, že by se proces s bývalým výkonným místopředsedou ODS Liborem Novákem mohl stát procesem politickým.
Soudní přelíčení s Novákem totiž politickým procesem bezesporu alespoň v jistém slova smyslu je. Za krácení daní je souzen představitel bývalé nejsilnější politické strany a současného partnera strany vládní –tedy instituce veskrze politické. Kdybychom snad měli jakékoliv pochyby, o jak politickou instituci se jedná, naslouchejme představitelům ODS. Ti přece neustále hovoří o politických stranách jako jediných standardních účastnících politické soutěže a varují proti útokům na ně.
Mají-li být politické strany vskutku měřítky a uskutečňovatelkami politické standardnosti, proces s Novákem už nyní ukázal, že naše politická scéna je velmi nestandardní. Ve standardních demokratických systémech totiž za vážná právní a jiná pochybení strany a jejích vysokých představitelů nese politickou odpovědnost především její předseda. Předseda Klaus však v případu Novák, stejně jako v jiných pochybných kauzách, žádnou politickou odpovědnost nenese. Nenesl ji dokonce ani za počínání vlád, kterým šest let předsedal. Pokud došlo k chybám, byli vinni jednotliví ministři. Pokud šlo o celkové působení vlády, byly za neúspěchy odpovědné jiné instituce, například centrální banka.
Proces s Novákem se stal politickým procesem mnohem více než bylo nezbytné právě proto, že straničtí a vládní představitelé České republiky téměř neznají pojem politické odpovědnosti. Světlými výjimkami jsou rezignace Jana Kalvody na post předsedy Občanské demokratické aliance po aféře s falešným doktorátem a rezignace Jiřího Skalického na tentýž post po odhalení podivného financováni strany, ačkoliv ho on sám neměl na svědomí.
Když mluvil o politickém procesu, měl Klaus na mysli především to, že z jakési obyčejné kauzy krácení daní, se nepřátelé ODS pokusí udělat politickou záležitost. Lze se jenom s údivem otázat, jak si předseda ODS představoval, že finanční podvod spáchaný mocnou politickou stranou, může nebýt politickou kauzou? Vždyť i před soudem sami přiznali různí představitelé ODS, že četné diskuse, které se o falešných sponzorech v ODS vedly dávno před procesem s Novákem, se týkaly především toho, jak zmírnit nebo neutralizovat „politické dopady“ tohoto podvodu.
Pojem „politický proces“ má v české historii zvláštní místo. Pod sovětským dohledem byli v politických procesech odsouzeni na smrt nebo k dlouhým letům vězení tisíce lidí. I kdyby měl být proces s Liborem Novákem třeba jen vzdáleně procesem politickým v tomto smyslu—tedy tak, že se někdo snaží před soudem zničit politického protivníka prostřednictvím vymyšlených nebo podružných obvinění, může Václav Klaus klidně spát. Nyní už víme, že bez sovětských poradců se „politický proces“ v českém podání může stát nanejvýš tak verzí Dobrého vojáka Švejka.
Nikdo nenutí přední představitele „standardního pojetí demokracie“, aby odříkávali naučené pasáže o temných silách a nikdo nemá dopředu připravený rozsudek. Přesto jejich vystupování naučeně působí a soudní přelíčení s Novákem nebylo zatím o mnoho méně absurdnější než skutečné politické procesy minulosti. Ukázalo se, že v čele státu stojí lidé s vážnými poruchami paměti, kteří, když se jim to hodí, si nevzpomenou ani na křestní jméno své babičky. Že tyto vážné poruchy paměti představují i vážný výsměch principům právního státu, spadá plně do kontextu absurdnosti celého spektáklu.
Hlavním důvodem, proč si politici mohou takto počínat, je stav české společnosti obecně. Nikdo s představitelů ODS nemá důvod přiznávat jakoukoliv politickou odpovědnost za cokoliv a může třeba klidně tvrdit, že tři miliony korun v mincích váží stejně jako tři miliony v bankovkách, dokud tento způsob politiky tolerují voliči. A ODS si může být jistá, že
ani „politický proces“ u Městského soudu v Praze neodradí oněch zhruba dvacet pět procent voličů strany. Počínání „jejich“ politiků těmto voličům evidentně nepřipadá nijak nenormální. Odpovědět na otázku, proč tomu tak je, by vyžadovalo rozsáhlou historicko-sociologickou studii. Každopádně v zemi, kde vládne opozičně-smluvní patent, musí být demagogie a selektivní zapomínání (například na to, co strany říkaly před volbami) tak pevnou součástí politické kultury, že pár politických sklerotiků před soudem nikoho nepřekvapí.
Literární noviny – 27. 4. 2000