PARTICIPACE OBČANŮ NA VĚCECH VEŘEJNÝCH

Pojem „věci veřejné“ je v moderních demokraciích předmětem stálé
diskuse. Za „věci veřejné“ je možné považovat všechna témata a všechno
konání, která nejsou z nějakého specifického důvodu „neveřejná“ nebo
nespadají už svou definicí pod pojem soukromí. Pojem „věci veřejné“ je
politikum—a to v tom smyslu, že jakákoliv činnost ve veřejné sféře v
demokratickém systému je politickým jednáním. Ovlivňuje totiž nějakým
způsobem všechny ostatní členy demokratické „polis“.

I tzv. věci neveřejné—tedy ty záležitosti, které svou definicí
nespadají do soukromé sféry, ale zároveň nemají být předmětem veřejného
diskursu (například státní tajemství)–musí být v demokracii nejprve
definovány prostřednictvím demokratického procesu. Proto i „věci
neveřejné“ jsou v demokraciích v jistém slova smyslu „věcmi veřejnými“.
Stejně je tomu s definováním hranic soukromé sféry. Zde pojem „věcí
veřejných“ do určité míry souvisí s chápáním práva v moderních
společnostech—tedy jeho dělením na soukromé a veřejné právo. Hranice
mezi věcmi veřejnými, neveřejnými a soukromím ale není nezbytně zcela
totožná s hranicí mezi veřejným a soukromým právem. Existuje celá řada
soukromo-právních úkonů, které jsou politické rovině věcmi veřejnými.

Mluvíme-li o „věcech veřejných“ je též nutné definovat pojem
veřejnosti. Političtí filozofové, jako například Juergen Habermas nebo
Charles Taylor upozorňují, že veřejnost, je jednou ze základních forem
občanské společnosti, v níž se členové společnosti setkávají
prostřednictvím médií nebo tváří v tvář, aby probrali témata vzbuzující
obecný zájem a mohli si na ně vytvořit společný názor. Z této definice
je jasné, že veřejnost je jevem poměrně velmi novým, který umožnily
především moderní technologie komunikace, jež se vynořily s průmyslovým
věkem. Pojem „věci veřejné“ pojmu „veřejnost“ časově předchází. Ale
protože stále větší množství „věcí veřejných“ je „zpracováváno“ právě
veřejností ve veřejném diskursu, je uvažování o veřejnosti v
souvislosti s participací občanů na věcech veřejných důležité. Jinými
slovy: jednou se základních forem participace na „věcech veřejných“ je
v moderních společnostech racionální diskuse „věcí veřejných“ v onom
prostoru, který se nazývá veřejnost.

Pojem veřejnosti hraje důležitou úlohu ve fungování moderních
demokracií. Vedle mnoha dalších znaků je totiž demokracii možné popsat
i jako systém, v němž vláda byla do určité míry učiněna odpovědnou
veřejnosti. Veřejnost coby místo diskuse, které se potenciálně účastní
každý, je prostor, v němž se vytvářejí racionální názory, které mají
být vodítkem pro politickou moc. Například Taylor ovšem zároveň
zdůrazňuje, že novodobá veřejnost představuje diskusní prostor, který
je v jejím sebeuvědomění chápán jako něco, co stojí mimo vlastní moc.
Ta má sice veřejnosti naslouchat, veřejnost ale žádnou moc nevykonává.

Jinými slovy: politickou moc musí kontrolovat a držet v šachu nějaká
vnější instance. Tato instance není v moderních demokraciích už
definována jako boží vůle či přirozené právo, nýbrž jako jistý druh
diskursu, který vychází z rozumu. Veřejnost má pro fungování demokracie
stejný význam jako právní stát, nezcizitelná lidská práva či různé
dělby moci. Je důležitá především proto, že svoboda v západních
liberálních společnostech se zakládá i na rozvoji společenských forem,
v nichž společnost jako celek může fungovat mimo rámec státní sféry.
Těchto forem, vedle veřejnosti, existuje celá řada a obecně se nazývají
občanskou společností.

Veřejnost je tedy jednou ze základních forem participace občanů
na věcech veřejných. Už tím, že se účastníme svobodného racionálního
diskursu, participujeme na věcech veřejných. Ve skutečně demokratické
společnosti tedy na věcech veřejných participuje i ten, kdo například
říká, že ho nezajímá politika a nechodí k volbám. I tento postoj je
jedním z těch, které formují pojmy veřejnosti a veřejného mínění.

Občané v demokratické společnosti ovšem mají mnohem více možností jak
se účastnit věcí veřejných, než je jen obecný diskurs v rámci
veřejnosti. Mohou se účastnit veřejného života i přímou angažovaností
na nejrůznějších rovinách, které lze rozdělit do třech základních
skupin:
přímá účast v politice jako formě usilování o moc a výkonu moci; účast
v různých formách občanské společnosti; profesní zařazení a výkon
zaměstnání.

V západní politologii se vede dlouhodobě spor o to, zda politika a
politické strany spadají pod pojem občanské společnosti. Někteří
teoretici rozlišují mezi občanskou společností a politickou
společností. Argumentují, že politické formace nepatří do občanské
společnosti, protože předmětem jejich činnosti je usilování o moc a
výkon moci. A jedním z definičních prvků občanské společnosti je i to,
že stojí v jistém protikladu vůči státní moci. Na druhou stranu je
ovšem jasné, že například sdružování v rámci politických stran a
angažování se v nich jsou výraznými projevy občanské angažovanosti a
participace na věcech veřejných. Jinými slovy: občan nepřestává být
občanem jenom proto, že
vstoupil do politické strany nebo proto, že vykonává politickou moc.

Navíc politika není jen výkonem moci ale i správou věcí
veřejných, a správa je nepochybně též formou participace na věcech
veřejných, i když se svým charakterem liší od participace v rámci
občanské společnosti. Je tedy jasné, že aktivní účast v politickém
životě je jednou ze základních forem participace na věcech veřejných, a
že výkon politiky nelze v kontextu participace na věcech veřejných
stavět do protikladu vůči méně politickým formám participace na věcech
veřejných.

Záleží též na způsobu výkonu politiky. Moderní demokracie
spoléhají na jedné straně na třídu profesionálních politiků
organizovaných obvykle stranicky, jakož i na profesionální byrokracie,
ale zároveň se politika odehrává též na úrovni občanské samosprávy.
Všechny tyto formy výkonu politiky jsou formami participace na věcech
veřejných, liší se jen úrovní profesionality a bezprostřednosti. Oblast
politické samosprávy je
jakýmsi protnutím správy státu a občanské společnosti. Jinými slovy: je
tou oblastí, kde občanská společnost přímo spravuje věci veřejné.

Míru tohoto typu účasti občanské společnosti na správě věcí veřejných
se v teorii politického myšlení vede dlouhodobý boj. Někteří
filozofové, jako například Jean Jacques Rousseau si představovali, že
stát bude občanskou společností pohlcen a výkon věcí veřejných bude
záležitostí samotných občanů v rámci samosprávných komunit. Německý
filozof G. W. F. Hegel zase viděl občanskou společnost jako poněkud
nesvéprávnou entitu,v níž panuje příliš mnoho nesourodých
partikulárních zájmů, a správu věcí veřejných měla mít podle jeho
mínění na starost výkonná byrokracie, protože pouze ta je ztělesněním
rozumu a je tedey schopna racionalizace.

V moderních společnostech se zvláštním způsobem kombinují obě tyto
krajní vize. Správa věcí veřejných je záležitostí jak profesionálních
byrokracií a politiků, tak samotných občanů. Dochází jak k posilování
vysoce výkonných profesionálních byrokracií, tak k posilování
samosprávných prvků, například prostřednictvím decentralizace státní
moci. Zejména samosprávná forma správy věcí veřejných je důležitou
formou přímé občanské participace na věcech veřejných.

Tento typ příme občanské účasti na správě věcí veřejných se
zejména v západní civilizaci traduje už od dob antického Řecka. V rámci
městských státu v ranně renesační Itálii se pak rozvinula celá škola
myšlení o různých formách účasti občanů na správě věcí veřejných—tzv.
republikanismus. Teoretici této školy, jedním z nichž byl například
Nicolo Machiavelli, tvrdili, že republika může fingovat skutečně pouze
tehdy, pokud se opírá o aktivní a uvědomělé občany. Mluvili proto o
občanských cnostech, jako důležitém prvku republikánského zřízení. Na
tuto školu pak navázaly různé proudy západního komunitarismu, které
tvrdí, že člověk nachází naplnění pouze v práci pro komunitu, a že
občanská angažovanost ve prospěch druhých je mnohem produktivnější než
individualismus hlásaný teoretiky liberalismu. Uvědomělé občanství a
angažovanost ve prospěch druhých vytváří sociální vazby založené na
důvěře, což je důležitý sociální kapitál.

V praxi se západní společnosti vyvinuly tak, že kombinují prvky
liberálního individualismu i komunitarismu. Bylo to koneckonců už
francouzské osvícenectví, které shrnulo to, čím by moderní společnost
měla být, do hesla „svoboda, rovnost, bratrství“. V této zdánlivě
otřepané frázi je vlastně zakódováno i to, čím by ideálně měl být i
moderní stát. V posledních dvou set letech se západní společnosti
potýkaly s úkolem zkombinovat tři hesla francouzské revoluce do
harmonického celku.
Problém je, že svoboda, rovnost a bratrství jsou v jistém slova smyslu
navzájem antagonistické. Proto také historie západní civilizace od
Velké francouzské revoluce až po druhou světovou válku byla především
historií extrémních socio-politických forem buď svobody (extrémní
liberalismus), rovnosti (komunismus), či bratrství (extrémní
nacionalismus založený na ideji kmenové, pokrevní spřízněnosti).

Teprve od druhé světové války se moderním demokraciím daří více méně
harmonicky kombinovat všechny tři základní kvality postulované
francouzským osvícenectvím. Demokratický stát ve dvacátém století
postupně hledal své místo ve vztahu k občanské společnosti a tržnímu
hospodářství. Většina moderních demokracií se stala prosperujícími
svobodnými společnostmi nakonec právě proto, že byla schopna nalézt
správnou míru rovnováhy mezi individuálními svobodami, volným trhem,
společenskou solidaritou a autonomní občanskou společností (která
funguje jako přirozená protiváha státu), v níž se občané angažují ve
prospěch ostatních. V souvislosti s tímto vývojem se měnila i povaha a
úloha občanské participace na věcech veřejných.

Na rozdíl od přímé politické participace jsou formy participace na
věcech veřejných v rámci občanské společnosti mnohem početnější a
barvitější. Aktem občanské angažovanosti je zrovna tak podepsání petice
nebo účast na demonstraci, jako je jím výkon místní samosprávy nebo
založení spolku na ochranu zvířat. Je tedy nutné rozlišovat mezi
takovou občanskou participací na věcech veřejných, která na sebe nebere
žádnou trvalou institucionální formu (například právě podpis pod petici
či účast na demonstraci) a takové formy, které se projevují skrze
instituce.

Mezi aktivity, které na sebe neberou nezbytně trvalou institucionální
formu jsou i nejrůznější individuální snahy o kontrolu politické moci,
od psaní dopisů jednotlivým politikům až po vyjadřování vlastních
názorů
Na nejrůznějších fórech nebo v médiích. Velmi důležitou novou formou
občanské participace na věcech veřejných je stále intenzivnější
komunikace jak jednotlivců tak různých skupin prostřednictvím moderních
technologií. Ty umožnily nejrůznější nové formy občanské mobilizace,
sdílení poznatků a vyvíjení nátlaku na politickou sféru. . Někteří
autoři tvrdí, že v poslední dekádě došlo k úpadku občanské společnosti.
Pomíjejí přitom částečně skutečnost, že nové technologie, jako je
internet, změnily způsoby občanské angažovanosti. Na jedné straně v
rozvinutých demokraciích jakoby stagnuje růst počtu nejrůznějších
občanských asociací, na straně druhé roste díky moderním komunikačním
technologiím suma přímé občanské angažovanosti a informovanosti.

Pokud jde o institucionální formy občanské společnosti, teoretici
rozlišují zhruba pět základních forem institucí občanském společnosti:
1. Odbory a podnikatelské svazy; 2. Profesní svazy; 3. Jednorázové
zájmové skupiny; 4. Skupiny prosazující veřejné zájmy; 5. Lobbistická
uskupení.

Je přitom jasné, že zejména jednorázové zájmová sdružení a skupiny
prosazující veřejné zájmy se mohou dělit na celou řadu podskupin. Mezi
zájmová sdružení lze zařadit zrovna tak nejrůznější charitativní
spolky, jako sportovní kluby či spolky na ochranu zvířat. Hranice mezi
tímto typem sdružení a sdruženími prosazujícími veřejné zájmy je přitom
často nejasná. Například spolek na ochranu toho či onoho může být jen
zájmovým sdružením, ale může též formulovat a chránit širší veřejné
zájmy. Zrovna tak lze definovat některé církve.

Mluvíme-li o veřejných zájmech, je též nutné rozlišit mezi
skupinami, které obecně hájí nějaké existující zájmy, a skupinami,
které se pokoušejí
spoluformulovat a ovlivňovat politiku, tedy ty, kterým se v angličtině
říká public policy groups. To jsou zejména nejrůznější skupiny, které
formulují ucelené programy v různých oblastech, nabízejí expertizu, či
přímo pracují s politickými stranami na formulaci politických programů.
Patří sem pochopitelně I tzv. „think-tanks“—tedy skupiny, které se,
zjednodušeně řečeno, zabývají přemýšlením o složitých společenských a
politických tématech.

Z uvedeného rozlišení různých forem občanské společnosti je
patrné, že některé z nich závisí na historickém vývoji v té které zemi
více a některé méně. Například jistý druh spolkového života (například
sportovní kluby) nebyl zcela zničen ani totalitním systémem, i když byl
samozřejmě učiněn součástí institucionální pyramidy kontrolované shora.
Jiné formy občanské angažovanosti či participace byly ovšem v
totalitním systému nemožné. Vzato do důsledků, samotný pojem „věci
veřejné“ byl rozmělněn. Veřejný prostor byl zcela ovládnut totalitním
systémem a participace v něm byla možná pouze skrze oficiální
struktury.

Budeme-li ovšem veřejný prostor a „věci veřejné“ definovat především
jako pluralitu nejrůznějších témat, názorů a činů, kde se hierarchie
hodnot a priorit utváří přirozenou cestou, pak můžeme říci, že veřejný
prostor či „věci veřejné“ neexistovaly v totalitních systémech vůbec.
Proto je tak obtížné v post-totalitních společnostech znovu vytvořit
právě ty formy občanské participace, v nichž přirozená pluralita
veřejného prostoru hraje
důležitou roli.

Po pádu komunismu bylo poměrně snadné oživit ty části občanské
společnosti, které jsou svou povahou víceméně apolitické. Nejrůznější
charitativní sdružení či zájmové spolky byly mezi prvními výhonky nové
občanské společnosti. Oživení skutečně kvalitních odborů a
podnikatelských svazů, či vytvoření skutečných profesních svazů, bylo
složitější nejenom proto, že například některé tyto instituce nemohly v
komunistickém režimu existovat dokonce ani v jejich reglementované
podobě, ale i proto, že tyto instituce se už svou povahou přesahují
směrem k ovlivňování politické moci. A ta, jak se ukazuje ve všech
postkomunistických zemích, je při své nezkušenosti s fungováním
demokracie, značně citlivá na jakékoliv formy nátlaku či interferování
s politikou ze strany institucí občanské společnosti.

Vůbec nejsložitější se ukazuje být vytvoření přediva takzvaných
„public policy groups“—tedy těch skupin, které chtějí z pozic občanské
společnosti do politiky přímo mluvit a ovlivňovat politická rozhodnutí.
Tato část občanské společnosti je zatím velmi slabá ve všech
postkomunistických zemích nejenom proto, že existence podobných
uskupení (často spoléhajících na experty) je poměrně nákladná, ale i
proto, že politická moc v nových demokraciích se s podobnými skupinami
zatím nenaučila pracovat. Jinými slovy: politici nevidí taková uskupení
jako zdroj inspirace ale jako možné soupeře.

V západních demokraciích se skupiny aktivní v oblastí tzv. veřejné
politiky staly pevnou součástí demokratického procesu. Souvisí to s
postupnou de-ideologizací politiky, která se od druhé světové vláky
posunula od velkých ideologických střetů k politickému středu. Důležitá
politická rozhodnutí nejsou většinou produktem nějaké ideologie ale
složitých expertních debat, v nichž hrají významnou roli jak
profesionální byrokracie, tak i občanské skupiny působící v oblasti
veřejné politiky.

V české republice se občanská společnost od pádu komunistického
systému v roce 1989 rozvinula především, pokud jde o asociace a
sdružení prosazující určité zájmy a témata, která jsou svou povahou
především nepolitická. Poměrně robustní občanský sektor se rozvinul v
oblasti občanské solidarity s těmi, kteří z nejrůznějších důvodů trpí
různými handicapy. Početné jsou i skupiny, jsou zaměřeny na ochranu a
prosazování specifických zájmů, například nejrůznější ekologické
skupiny. Méně početné než tyto nátlakové skupiny jsou ty, které
veřejnou politiku pomáhají aktivně vytvářet a nebo i skupiny, které se
zabývají politikou v celé její šíři.

Pravděpodobně nejdůležitějším důvodem skutečnosti, že v České republice
je ve vztahu k politické sféře občanská společnost poměrně pasivní a
slabá, je ještě stále živá normalizační zkušenost většiny Čechů. Na
rozdíl od Polska a Maďarska, kde v posledních letech komunistického
režimu existovaly vedle oficiální sféry poměrně rozsáhlé šedé zóny
napůl oficiálních nebo na komunistické moci zcela nezávislých
nezávislých občanských aktivit (například hnutí Solidarita v Polsku), v
Československu byly jakékoliv projevy nezávislosti brutálně
potlačovány. Disidentské gheto bylo poměrně malé a odsouzené k izolaci.

Zatímco zejména v Polsku miliony lidí už v pozdním
komunistickém režimu aktivně participovaly v hnutích, jejichž cílem
bylo změnit politické a sociální poměry, v Československu nic takového
nebylo možné. Výsledkem bylo, že Češi a Slováci začali svobodnou
občanskou společnost budovat znovu až teprve po pádu komunistického
režimu.
Mnohé návyky normalizačního období ovšem pochopitelně přežívají I deset
let po pádu komunistického režimu.

Ten vytvořil „kulturu“ politické pasivity, v níž jakýkoliv
pokus měnit věci veřejné mohl být kvalifikován jako pokus podvracet
komunistický systém. Propast mezi „politikou“ a občanem byla tak
hluboká, že ještě stále nebyla plně překonána. Není proto překvapující,
že znovu se rodící občanská společnost má určitou tendenci zůstávat
stranou ožehavých politických témat. A není překvapující, že
postkomunistické, post-normalizační politické strany nechápou plně
význam občanské společnosti při spoluvytváření kvalifikovaných
politických rozhodnutí.

Post-normalizační česká demokracie ještě stále operuje s celou
řadou stereotypů normalizačního chování. Politické strany samotné
fungují spíše jako uzavřená hierarchicky organizovaná uskupení, v nichž
se ještě stále uplatňují prvky demokratického centralismu. Většina
občanů sice využívá svého práva volit, ale jinak ještě stále mnoho
občanů se do politiky „nemíchá“. Tato kultura občanské pasivity ve
vztahu k utváření demokratické politiky je největší překážkou rozvoje
robustní a sebevědomé občanské společnosti.

Cest k překonání této občanské pasivity je několik, ale zdá se, že
hlavní problém je generační. Je už nyní evidentní, že mladí lidé, kteří
nejsou poznamenáni normalizačními traumaty jsou mnohem aktivnější ve
vyjadřovaní svých občanských postojů. Téměř všechny velké veřejné akce
v poslední době byly dílem mladých lidí. Starší generace samozřejmě
mohou nesouhlasit s obsahem nejvíce viditelných z těchto projevů, jako
jsou radikální ekologické a antiglobalizační protesty, ale nelze
nevidět i pozitiva—tedy zejména vůli mladých lidí angažovat se ve
veřejném prostoru. Navíc vedle těchto projev občanské společnosti,
které někdy souvisí se sociálně patologickými jevy, existuje už I celá
řada méně viditelných forem,a přitom konstruktivnějších forem
angažovanosti mladých lidí.

Politická sféra by samozřejmě mohla napomoci většímu rozvoji
občanské participace na věcech veřejných mezi všemi věkovými skupinami
například schválením možnosti všelidového hlasování o některých
otázkách. Diskuse před referendy by mohly výrazně přispět k oživení
celospolečenské diskuse o důležitých otázkách. Důsledná decentralizace
je další formou, která přispěje k zapojení občanů do participace na
věcech veřejných. Důležitým krokem pak bude I vstup České republiky do
Evropské unie. Česká veřejnost tak bude konfrontována s tématy
přesahujícími hranice české politiky a bude mít možnost se přímo
podílet na některých diskusích celoevropského významu.


Esej v knize: Soubor esejí – Filantropie v České republice a účast občanů na věcech veřejných
– Community Partnership support initiative, Jihlava – 2000

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..