Odpověď na otázku, zda snaha opozičně-smluvních stran prosadit nový volební zákon je účelová nebo dokonce nedemokratická, je už svou definicí věcí politickou a účet za takové chování mohou vystavit nakonec pouze voliči.Na to, zda je zákon neústavní (pokud na tuto otázku neodpoví zamítnutím zákona již Senát) může autoritativně odpovědět pouze ústavní soud, ať už si o správnosti jeho odpovědi budeme myslet cokoliv. I přesto je se třeba ptát, jaké efekty na fungování politického systému, včetně stability zdůrazňované opozičně-smluvními stranami, zákon bude mít. Odpověď na tuto otázku není příliš povzbudivá.
Nový volební systém kombinuje systém poměrného zastoupení se systémem většinovým způsobem, který z poměrných a většinových systémů přebírá spíše jejich horší stránky. Hlavní výhodou systému poměrného zastoupení je, že více méně spravedlivě odráží sílu různých politických subjektů ve společnosti. Při dlouhodobějším používání napomáhá vytvářet konsensuální politické prostředí, v němž se politici musí učit hledat kompromisy v zájmu vytváření většinových koalic a efektivního vládnutí takových koalic.
Hlavní výhodou většinového systému je, že se jeho prostřednictvím jeden konkrétní politik stává odpovědným za jeden konkrétní obvod a jeho loajalita k politické straně musí být vyvažována loajalitou k voličům v obvodu, který zastupuje. Strany si tedy musejí vybírat kandidáty nikoliv jen podle stranické příslušnosti a loajality, ale vybírají především osobnosti, které mají nějaké renomé a které se již v obvodu nějak osvědčily. Hlavní výhodou většinového systému naopak není, jak se často tvrdí, že automaticky zužuje parlamentní politické spektrum jen na dvě či tři strany a umožňuje tak snadněji sestavovat většinové vlády. Záleží totiž na typu většinového systému.
Nový český volební hybrid ovšem občanům neumožňuje volit konkrétního kandidáta, který by podle jejich názoru měl zastupovat celý obvod. Voliči budou i nadále vybírat z několikačlenných kandidátek politických stran a zvoleno bude kandidátů pět nebo šest. A i když budou strany v menších pěti až šesti mandátových obvodech přece jen nuceny navrhovat známější osobnosti namísto dosavadních často anonymních veličin, logika nového systému je taková, že mechanická stranická volba nutně převáží nad kvalitou jednotlivých kandidátů.
Princip politické spravedlnosti, který garantuje poměrný systém, bude v novém hybridu ztracen, aniž bychom měli záruku, že tato ztráta bude kompenzována skutečnou schopností nového systému generovat stabilní většinové vlády. Ty může garantovat jen jednokolový většinový systém. Pokud by se do parlamentu nedostaly těsným rozdílem například koalice, které zákon nutí překonat dvouciferné prahy, může se stát frustrace velkého počtu občanů z toho, že propadají jejich hlasy (aniž by systém nutně generoval stabilní vládnutí) výbušnou směsí.
Když už se našla politická vůle ke změně volebního zákona tak, že byl vytvořen kombinovaný systém, bylo by mnohem efektivnější převzít například německý nebo maďarský model, kde je část poslanců volena na základě poměrného systému a část v jednomandátových obvodech na principu většinové volby. Takový model akcentuje spíše kladné stránky obou volebních systémů. Je též škoda, že se politici nepokusili nový systém voleb do poslanecké sněmovny organicky navázat na další volební klání v zemi. Budeme tak i nadále volit v osmdesáti jedna senátních obvodech a nově ve čtrnácti volebních obvodech v krajských volbách, které na sebe nijak nenavazují, a které zase nemají téměř žádnou návaznost na nových 35 obvodů pro volby do sněmovny. Výsledkem takové složitosti systému voleb může nakonec být jen další rezignace občanů na zájem o politiku.
Právo – 5. 6. 2000