Horní komora českého parlamentu na své právě probíhající schůzi rozhodne o osudu novely volebního zákona. Způsob, jakým rozhodne, bude mít nejen mnoho dopadů na další vývoj české demokracie, ale též ovlivní další fungování samotného Senátu.
Po druhé ve své krátké historii stojí post-komunistický Senát před možností vetovat sporný zákon, který byl již schválen Sněmovnou.
V roce 1998 se Senát nakonec podvolil politickému tlaku a schválil ústavní dodatek, kterým se Sněmovna rozhodla dospět co nejrychleji k předčasným volbám. Tehdy bylo jasné, že se k předčasným volbám nějakým způsobem dospět musí, a že cesty k tomu předepsané ústavou jsou velmi složité. Tím, že ale Senát nakonec souhlasil, že se má na politickou objednávku jednorázově měnit ústava, pouze prohloubil všeobecnou skepsi týkající se potřebnosti horní komory.
Nedávno byl Senát postaven před další dilema, když mu byl poslán Sněmovnou schválený zmetkovitý návrh ústavních změn z dílny společné komise opozičně-smluvních stran. Osud těchto změn je nejistý. Zdá se, že
se v Senátu nikomu příliš nechce začít je vůbec projednávat. Pokud ovšem Senát má být vnímán jako ústavní pojistka, musí se eventuálně k navrhovaným změnám postavit čelem.
Přijetí nebo nepřijetí novely volebního zákona bude ovšem možná ještě větším testem užitečnosti Senátu. Z navrhované novely vyčnívá politická objednávka a neústavnost v tolika místech, že její posvěcení v Senátu by znamenalo jeho definitivní znesvěcení. Senátoři ODS se jen málokdy chovají jako nezávislé osobnosti, tak jak jim to předepisuje ústava, a pro novelu zvednou ve shodě se stranickými instrukcemi ruku. Opozice tento zákon pravděpodobně zcela po právu odmítne navzdory tomu, že nejnovější průzkumy ukazují, že by na nové volební aritmetice mohla významně vydělat.
Vše tedy bude záviset na Senátorech ČSSD. Pamatujme si jména těch, kteří najdou odvahu se proti zákonu postavit. Pamatujme si též jména těch, kteří alibisticky do Senátu nepřijdou (čímž se na jedné straně zbaví odpovědnosti hlasovat ano nebo ne, ale vlastně tak zvýší šance na schválení zákona). A zapomeňme jména těch, kteří zákon podpoří. Z hlediska historie mají právo být vnímáni jenom jako bezejmenná legislativní masa bez vlastního názoru. Jejich argumenty, že by případné neschválení zákona ohrozilo opoziční smlouvu a podrazilo kabinet Miloše Zemana (což zdaleka nemusí být pravda), jsou hodné dnešních politických hokynářů, nikoliv nadčasových strážců hodnot a ústavnosti.
Pokud Senát zákon schválí, dojde na slova prezidenta Havla. Sněmovní politici brzy použijí nový volební systém k tomu, aby začali požadovat zrušení Senátu. A budou mít pravdu. Za prvé, k čemu jsou nám dvě komory volené v podstatě na základě většinových principů? Za druhé, k čemu je nám horní komora, která stejně jako ta dolní hlasuje podle instrukcí stranických sekretariátů? Případná výzva ke zrušení Senátu najde v takovém případě jistě silnou podporu i u veřejnosti a i ti největší příznivci horní komory budou mít potíže vysvětlovat, proč by vlastně horní komora měla existovat. Hlasování o volebním zákonu tak není jen hlasováním o způsobu volby Sněmovny ale též hlasováním o další existenci Senátu.
Literární noviny – 21. 6. 2000