Když Karel Kryl kdysi zpíval o výrobcích hesel, měl na mysli komunistické aparátčíky. Výroba hesel coby jedné z hlavních náplní politiky ovšem zdaleka neskončila s pádem komunismu. Skutečných politiků, starajících se o věci veřejné, se v nových poměrech vynořila jen hrstka, zato aparátčíků mají současné strany na rozdávání. Ti, stejně jako bývalí aparátčíci normalizační, jsou ve svých veřejných vystoupeních vášnivě oddáni Ideologii, ale ve skutečnosti jsou většinou oddáni pouze sami sobě.
Naše strany, dominované novodobými politiky-aparátčíky, jsou jako Narcisky před zrcadlem, které si jen občas vzpomenou, že existuje občanská veřejnost. A když si vzpomenou, vymýšlejí především, jak veřejnost manipulovat. Vědí koneckonců, že mají co do činění s veřejností sice nespokojeně brumlající do pivní pěny, ale zároveň více méně nesvéprávnou. S veřejností, které stačí občas předhodit nějaký ten slogan a pak ho jen do nekonečna opakovat.
Česká politika je tak zbytnělou a trochu zrůdnou symbiózou obecného trendu věku komunikačních technologií (kde záleží více na image než na obsahu) a skutečné prázdnoty v myšlení post-komunistických aparátčíků chtivých moci. Prázdnoty kterou popsal Václav Havel už v době, kdy se ještě žilo od sjezdu ke sjezdu, od přehlídky k přehlídce. Ritualizovaná pseudo-realita měla vytvořit zdání, že se něco děje a zastřít obrovské Prázdno v pozadí. V novodobé české politice se žije od hesla k heslu. A za hesly je opět Prázdno.
Není vůbec náhodou, že v žebříčcích popularity vede strana, která už nejméně pět let nenabídla žádný skutečný program kromě toho, že populisticky říká přesně to, co podle přesvědčení jejích vůdců takříkajíc „zabere“. Vyrábí tedy, zejména ústy svého předsedy, jedno chytlavé heslo za druhým: „sarajevský atentát“, „mobilizace“, „myslíme jinak“, „opoziční smlouva“, „superkoalice“, „toleranční patent“, „huráevropanství“…Dokonce k vymýšlení těchto perel pořádá ideové konference. Zahanbit se nedá ani strana vládní, která nás obdarovala tak zvučnými slogany, jako je například „spálená země“.
Všechna tato slovní spojení mají společný jeden rys: nepopisují realitu. Stejně jako staré známé komunistické slogany, jsou sou lživá a promyšleně manipulativní. Když pak nějaký autentický politik použije slovní spojení jako například „blbá nálada“ nebo „mafiánský kapitalismus“, je za to novodobými aparátčíky politicky lynčován. Vyslovil totiž pravdu.
Zemanovsko-klausovský mocenský kartel vládne vcelku po zásluze, neboť pochopil, že receptem na úspěch je nechat v podobě chytlavého sloganu promluvit v pravý okamžik ten či onen spodní proud v myšlení normalizací poznamenané veřejnosti a maskovat zívající Prázdno vytvářením pseudo-reality. Čeští opozičníci zatím neuspěli zejména proto, že se nemohou rozhodnout, zda mají být především politiky nebo především aparátčíky. Nemají ani schopnost říkat jasně pravdu jako prezident, ani schopnost vnutit soupeřům svůj vlastní jazyk. Necháte-li si ovšem vnutit jazyk soupeřů, jste poraženi.
Literární noviny 26 – 21. 6. 2000