Problémy, o kterých se v současnosti diskutuje v souvislosti s českým školstvím, jsou jistě důležité, ale této diskusi velmi chybí vize širšího kontextu. Česká republika byla pádem komunismu a rapidním rozvojem globalizace v posledních deseti letech vržena do zcela nového prostředí. Každá země, která bude chtít v tomto novém mezinárodním kontextu uspět, bude co nejrychleji muset vytvořit takový vzdělávací systém, který poskytne absolventům škol vzdělání a dovednosti uplatnitelné v moderní globální ekonomice, včetně počítačové a internetové gramotnosti, a bude klást důraz na vědecká a technologická odvětví, která budou světu za několik let zcela dominovat.
V této souvislosti je se nutné zabývat celou strukturou zejména vysokého školství. Současná odtrženost vysokých škol od výzkumu je pozůstatkem
komunistické éry, během níž byla většina výzkumných pracovišť koncentrována do Akademie věd. Tento centralizovaný model je naprosto nefunkční v moderní ekonomice, kde dochází ke stále větší decentralizaci výzkumu a zároveň růstu komunikace prostřednictvím nejrůznějších komunikačních sítí. Vysoké školy nemohou fungovat jako skutečná centra vzdělávání, jsou-li odtrženy od primárního výzkumu.
Je také na pováženou, že v době, kdy si kdokoliv z nás může opatřit jakoukoliv informaci během minut, přežívá v českém školství na všech úrovních metoda biflování informací. Přitom je jasné, že v moderním světě uspějí nejlépe ti, kteří se ve školách naučí komunikovat, samostatně analyticky myslet, používat nejrůznější metody výzkumu a účastnit se týmové práce. Stejně důležité je, aby už od útlého mládí byli školáci vychováváni v prostředí skutečné demokratické kultury ke zdravému občanskému sebevědomí a samostatnosti.
Diskuse o českém školství se stále ještě odvíjí v kontextu tzv. kamenných institucí. Je přitom zřejmé, že s rapidním rozvojem Internetu a dalších komunikačních technologií bude jejich role klesat a naopak růst úloha tzv. distančního vzdělávání. Pro mnoho studentů nebude už v blízké budoucnosti nutné cestovat za „svou“ institucí a fyzicky do ní docházet. Mnohé vzdělávací instituce budou prostřednictvím komunikačních technologií ve stále větší míře přicházet za studenty, a to v globálním měřítku. Pokud z tohoto vývoje mají profitovat i čeští studenti, je nutné nejenom zvýšit jejich jazykovou vybavenost, ale též usnadnit (například i s pomocí státních dotací) přístup mladých lidí k moderním komunikačním technologiím.
Důležité je i co nejrychlejší vytvoření skutečného konkurenčního prostředí ve školství. Pomoci by mohlo například zpružnění v současnosti velmi byrokratického systému akreditování nových vzdělávacích institucí tak, aby byl umožněn rychlý vznik soukromých vysokých škol a snadné vzájemné uznávání absolvovaných kursů i dosažených akademických titulů mezi českými a zahraničními universitami. K diferenciaci uvnitř školství a k větší dostupnosti vysokého školství by bezpochyby přispělo i zavedení školného na vysokých školách. Stejně jako tomu je ve vyspělých demokraciích, role státu by se měla posunout od kompletního financování vysokého školství k poskytování pomoci sociálně slabším studentům v rámci placeného, diferenciovaného vysokého školství.
Další významnou brzdou českého vysokého školství je neschopnost zavést skutečně funkční rozlišení bakalářského a post-bakalářského studia. Skutečnost, že už na začátku své vysokoškolské dráhy většina studentů nastupuje do specializovaných pětiletých oborů, na jejichž konci dosáhnou titulu magistra, je nejen naprosto kontraproduktivní z hlediska flexibility vzdělávání, ale též finančně náročná pro stát. Existuje přitom celá řada oborů, kde by bakalářská hodnost postačovala. Problém spočívá částečně v jednání státní i universitní byrokracie a v přežívajících stereotypech, které způsobují, že bakalářské vzdělání není považováno za plnohodnotné vysokoškolské vzdělání.
Česká republika nebude mít kvalitní a funkční vzdělávací systém, pokud politická elita nenastolí a neprosadí určitou vizi toho, čím chceme v nedaleké budoucnosti být. Je přitom jasné, kterým směrem se vyvíjí moderní civilizace. Uspějí pouze ty země, které budou produkovat
středoškolské a vysokoškolské absolventy, kteří se budou schopni prosadit ve stále mobilnějším a dynamičtějším globálním prostředí. Pro malý stát je pak životní nutností, aby co největší počet jeho obyvatel skutečně ovládal angličtinu (a ještě lépe i nějaký další světový jazyk). Pokud se nezaměříme včas na tyto (obsahové) problémy školství, nepomůže České republice ani vyřešení problémů o kterých se v současnosti mluví nejvíce—tedy zvýšení počtu studentů na universitách či větší příliv peněz do školství.
Hospodářské noviny – 25. 7. 2000