Je symbolické, že den, kdy se s tragickou definitivností potvrdilo, že žádný z ruských námořníků nepřežil katastrofu na jaderné ponorce Kursk, připadl na třicáté druhé výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. V tentýž den jsme se mohli v českých médiích „bavit“ sérií nechutných obvinění, kterými se častovali premiérovi poradci, jakož i výroky samotného premiéra, v kauze „akce Olovo“–pomlouvačného materiálu vyrobeného za účelem diskreditace Petry Buzkové. O několik dní později vyjádřil na základě údajů obsažených v odborné studii německý ministr životního prostředí vážné pochybnosti o bezpečnosti jaderné elektrárny Temelín.
Všechny tyto události spolu souvisí, protože všechny se nějakým způsobem vztahují k pojmu politická Lež. Přepadení Československa bylo jen smutným potvrzením faktu, že komunistický systém je jedna velká Lež. Pražské jaro tuto Lež poněkud zlidštilo a kdyby bylo ponecháno svému osudu, Lež by se postupně zcela zhroutila. Obnovení neo-stalinského systému institucionalizované Lži po roce 1968 už nemohlo ani přes všechno normalizační úsilí zastřít skutečnost, že systém Lži, tak jak byl budován bolševickým komunismem, směřuje ke svému pádu.
Systém padl, ale ukazuje se, že politická Lež má tuhý kořínek, a že v různých kulturách vyrůstá z různých kořenů, mnohdy mnohem hlubších, než byl komunistický systém. Lže se i v české „demokratické“ politické kultuře, a i když bychom jistě rádi věřili, že za prolhané móresy našich politiků je odpovědná především jejich životní zkušenost v komunistickém systému, je se nutné ptát, zda stejně jako v Rusku nejsou kořeny českého politického lhaní hlubší, než jen potíže s odvykáním komunistické prolhanosti.
Přestože na rozdíl od Ruska se zatím nemůžeme chlubit tak ohromujícími a tragickými příklady politické Lži, jako jsou události okolo ponorky Kursk, nebo jako bylo perestrojkové lhaní o Černobylu, lže se u nás hojně. Víme například, že někdo lže v případě akce „Olovo“. Nevíme jenom, zda lžou pouze někteří premiérovi poradci, či zda lže také premiér sám. Odpověď možná najdeme, pokud budeme přemýšlet též o premiérově chování během bamberské aféry, o pomluvách na adresu Josefa Zieleniece, nebo o štiřínské kauze. Někdo též lhal a stále ještě lže v případě podivného financování ODS. Politici ODS a ČSSD lhali svým voličům před volbami v roce 1998, když pak po volbách s machiavelistickým klidem uzavřeli opoziční smlouvu. A rafinovaným podvodem je i nový volební systém z opozičně-smluvní dílny.
Prezident Havel před časem otevřeně řekl, že nepodporuje dostavbu jaderné elektrárny Temelín mimo jiné i proto, že ČEZ léta o této stavbě lhal. Nyní jsme ujišťování vládou, že Temelín je naprosto bezpečný a má být proto co nejdříve spuštěn, zatímco ekologičtí aktivisté, rakouské úřady i německý ministr zahraničí tvrdí, že bezpečný není. Lžou oni nebo česká vláda a ČEZ? Odpověď lze nejspíše opět najít, odpovíme-li si na otázku, zda ČEZ a čeští vládní politici v minulosti často lhali.
Literární noviny 36 – 30. 8. 2000