Ohlášený odchod Miloše Zemana z čela sociálně demokratické strany v sobě skrývá naději, že by alespoň jeden z důležitých proudů české politiky mohl vybřednout z marasmu postkomunismu. Všechny parlamentní strany se s dědictvím postkomunismu tak či onak potýkají v různých podobách, jako jsou plané ideologické stereotypy, fundamentalismus, účelová manipulace voličů a politické lži. Dobře se daří i starému dobrému principu demokratického centralismu, jehož prostřednictvím neomylní nabobové v čele většiny stran kontrolují své stranické poddané.
Zeman je takovým neomylným nabobem, který s jistotou absolutního vládce rozhoduje na vrcholku stranické pyramidy o politickém bytí a nebytí ostatních sociálních demokratů. Jeho dědictví necelý rok před ohlášeným odchodem je dvojího druhu: na jedné straně z malé strany udělal velkou a dovedl ji až do Strakovy akademie, na straně druhé vytvořil ve straně dusivý systém byzantského nepotismu, strachu z otevřené kritiky a neprůhledných praktik poradců s podivnou minulostí.
Ač se ČSSD jako jediná velká sociálně demokratická strana ve východní Evropě nevytvořila transformací strany komunistické, je Zemanovým přičiněním pravděpodobně nejvíce postkomunistickou sociální demokracií ve středoevropském regionu.
Je ovšem zároveň částečně Zemanovou zásluhou, že jeho strana, ač v menšinovém postavení a bez skutečných spojenců, dokázala poměrně úspěšně vládnout a napravit mnohé z přehmatů, které před tím spáchali pravicoví fundamentalisté prosáklí bolševickými manýry. Kdyby Zeman dokázal jen trochu lépe kontrolovat svůj sklon k hulvátství a k obhajobě neudržitelných konspiračních teorií, ČSSD by už nyní mohla soutěžit v žebříčcích politické popularity opět o první místo.
Zemanem ohlášený odchod dává určitou naději, že bychom se na české politické scéně mohli konečně dočkat slušné, konsolidované strany západoevropského typu, které by ostře kontrastovala nejenom s levicově bolševickou KSČM ale i s pravicově bolševickou ODS a s bezbarvou, vnitřně nejednotnou čtyřkoalicí. Stačilo by k tomu zdánlivě málo:
Nahradit Zemana slušným a populárními lídrem, obklopeným lidmi, kteří by stranické vedení i různé místní organizace strany postupně očistili od postkomunistického politického plevele. Pokud se by tito noví lídři byli schopni jasně přihlásit i k idejím největších západoevropských sociálně-demokratických stran, byla takto deklarovaná „třetí cesta“ nikoliv jakýmsi výrazem nestandardnosti, jak tvrdí v polemice s třetí cestou Václav Klaus, ale naopak velmi důležitým odklonem od postkomunistické nestandardnosti směrem k západnímu pojetí politiky.
Kontrast mezi moderní sociální demokracií se slušnými politiky v čele a postkomunistickými manýry ODS, rozplizlostí čtyřkoalice a post-stalinskou KSČM by se jistě rychle zúročil i v žebříčcích oblíbenosti. Jinými slovy: ČSSD se v podobě Zemanova odchodu nabízí zásadní šance. Může zůstat tím, čím je a promrhat tak možnost zúročit zlepšující se hospodářskou situaci, a nebo může jako první z českých stran vykročit
mimo dusivý rámec postkomunistických manýrů a s velkou pravděpodobností tak vyhrát příští volby.
Literární noviny – 27. 9. 2000