Některá ustanovení nového zákona o financování politických stran
výrazně poškodí malé strany a tím i otevřenou politickou soutěž. Zákon je též problematický v tom, že nevytváří žádný tlak na strany, aby rostly a staly se vnitřně více pluralistické. Poškozuje také nezávislé politiky. Ne vše je ovšem v novém zákone špatné. Zavedením darovacích poukázek například zprůhledňuje stranické finance v případě sponzorských darů, zakazuje financování stran organizacemi a firmami se státní účastí, redukuje možnost darů ze zahraničí, omezuje výši členských příspěvků (takže bude obtížnější za příspěvky skrývat sponzorské dary) a zpřísňuje sankce pro ty strany, které neposkytnou výroční zprávu o svém hospodaření.
Nový způsob financování stran výrazně mění rovnováhu mezi jednotlivými způsoby financování tak, že se těžiště financování přesune od soukromých forem financování ke státním příspěvkům. Hlavním problémem není samotné státní financování ale skutečnost, že státní příspěvek se v budoucnosti má odvozovat především od počtu získaných křesel v parlamentu a méně od skutečné podpory stran ze strany voličů. Jednorázový příspěvek za jeden voličský hlas je v novém zákoně zredukován z 90 korun na 30 korun. Zato roční příspěvek za jednoho poslance či senátora se zvyšuje z 500000 korun na 1 milion korun. Kombinace těchto dvou opatření poškozuje strany, které se do parlamentu nedostanou, a to třeba i jen velmi těsným rozdílem. Zároveň poškozuje nestranické politiky, kteří nemají na takový příspěvek právo.
Ve snaze omezit malé strany jde zákon ale ještě dál. Ty strany, které se do parlamentu neprobojují dvakrát po sobě, ztratí nárok na státní příspěvek vůbec. Je samozřejmě možné argumentovat, že nemá smysl podporovat ze státní kasy strany, které dlouhodobě zůstávají mimo parlament, i když získají dostatek hlasů k tomu, aby měly nárok na státní příspěvek. Zároveň budou ovšem výrazně poškozeny ty malé strany, které to s politikou myslí upřímně a mají potenciál se do parlamentu eventuelně probojovat.
Nejzávažnější jsou dopady nových pravidel financování v kombinaci s novým volebním zákonem. Ten výrazně vychyluje pravidla poměrného zastoupení směrem k většinovému zastoupení tak, že velké strany získají mnohem větší počet parlamentních křesel , než kolik by odpovídalo jejich voličské podpoře. Strany, které získají mně než 15 procent hlasů, naopak budou v nebezpečí, že se do parlamentu nedostanou vůbec, nebo že v procentuálním vyjádření získají mnohem méně mandátů, než kolik získaly hlasů. Na základě nové volební aritmetiky budou hlasy (a jim odpovídající mandáty) menších stran prostě „darovány“ stranám větším.
Nová pravidla financování tuto nespravedlnost umocňují právě tím, že strany nyní budou ze statní kasy vypláceny především podle množství získaných mandátů, nikoliv podle získaných hlasů. Peníze ze státní kasy tak budou de facto zcizeny stranám menším, kterým volební aritmetika ubere mandáty.
Nový zákon má ještě jeden vážný nedostatek. Pomíjí totiž možnost, využívanou v některých zemích, aby stát odměňoval strany také podle počtu členů. Jedním z hlavních neduhů českého stranického systému přitom je uzavřenost stran a skutečnost, že mají velmi málo členů. Přesto zákon nevytváří žádný tlak na strany, aby se snažily o aktivní nábor nových členů.
Kdyby zákon odměňoval strany podle počtu členů, bylo by samozřejmě nutné zabezpečit, aby registrace členů byla kontrolována nějakým vnějším orgánem, jinak by strany byly v pokušení vykazovat mrtvé duše.
Na druhé straně právě tento způsob financování motivuje strany v těch zemích, kde se používá, k tomu, aby si nejen udělaly pořádek v evidenci členů, ale aby se též snažily aktivně vtáhnout své nejvěrnější voliče do aktivní politiky. Nový zákon ale bohužel nejen zabetonovává současnou situaci, ale ještě jí zhoršuje tím, že naše mocné, ale početně malé, strany zůstanou malými, ale stanou se bohatšími a tedy ještě mocnějšími.
Moravsko-Slezský den – 30. 10. 2000