Nové složení Senátu, v němž opozičně-smluvní strany nejenom nedokázaly získat zpět již vloni ztracenou společnou ústavní většinu, ale ztratily nakonec i většinu prostou, může významným způsobem ovlivnit dění na české politické scéně v příštích měsících hned v několika směrech. Prvním důsledkem může být, že v případě, že Ústavní soud zruší prezidentem napadené části nového volebního zákona z dílny občanských a sociálních demokratů, Senát bude stát v cestě úsilí opozičně-smluvních stran nahradit zrušené části volebního zákona opět ustanoveními, která by byla výhodná především pro ně samotné.
Jinými slovy: Pokud by ústavní soud zrušil některá ustanovení nového volebního zákona v souladu s prezidentovými námitkami, opozičně-smluvní strany by se v případě bývalé konstelace sil v Senátu, v němž měly většinu, nejspíše pokusily zákon opravit tak, „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“. Nové složení Senátu stojí podobným pokusům v cestě. Vzhledem k tomu, že ústavní změny ze společné dílny ODS a ČSSD jsou v novém Senátu též neprůchodné, znamená to nejspíše, že ODS by v případě odmítnutí nového volebního zákona Ústavním soudem už svého opozičně-smluvního partnera k ničemu nepotřebovala a mohla by se pokusit vypovědět opoziční smlouvu—zejména pokud usoudí, že jsou pro ni například výhodnější předčasné volby.
Nové složení Senátu bude mít dopad i na úsilí opozičně-smluvních partnerů omezit nezávislost centrální banky. Opozičně-smluvní většina ve Sněmovně se nijak netajila úmyslem prosadit zákon o národní bance navzdory tomu, že Senát ve starém složení tento zákon odmítl a prezident zákon vetoval. Někteří opozičně-smluvní politici se dokonce nijak netajili názorem, že zákon je neústavní. Jedním dechem ovšem dodávali, že se jednoduše této neústavní nižší právní normě přizpůsobí ústava. Taková změna ústavy by byla obtížná, i kdyby složení Senátu zůstalo stejné, jako bylo před volbami. V nově složeném Senátu nemá ovšem taková změna Ústavy nejmenší šanci na schválení. Je tedy téměř jisté, že zákon o národní bance poputuje k Ústavnímu soudu a ten nemá jinou možnost než zrušit některé jeho části.
Třetím konkrétním dopadem nového složení Senátu na českou politiku je osud možných prezidentských ambicí Václava Klause. Někteří opozičně-smluvní politici se netají tím, že by rádi viděli Klause na Hradě. Ačkoliv Klausovy šance na zvolení prezidentem se mohou opět zlepšit po sněmovních a senátních volbách v roce 2002 v případě výrazných volebních úspěchů ODS, za současných okolností jsou prezidentské šance Klause poměrně mizivé.
Toto zjištění je důležité zejména proto, že se obecně spekulovalo, že v případě předčasného ukončení mandátu Prezidenta Havla z jakýchkoliv důvodů, by opozičně-smluvní spojenectví vyneslo Klause do prezidentského úřadu—a to i navzdory skutečnosti, že opoziční smlouva žádné ustanovení o Klausově prezidentství neobsahuje. Protože prezident je volen separátně oběma komorami českého paramentu v prvních dvou kolech, je téměř jisté, že nově složený Senát by se postavil proti. Klaus by měl určitou šanci až ve třetím kole, kdy po dvou neúspěšných pokusech volí prezidenta obě komory dohromady. Aby ale Klaus na prezidentský úřad v takovém případě dosáhl, bylo by zapotřebí téměř naprosté podpory poslanců ČSSD.
Je tedy zřejmé, že nové složení Senátu bude mít značný vliv na některá klíčová rozhodnutí české politiky. Senát se také může postavit do cesty
změnám ve způsobu voleb do obecních zastupitelstev, které si pozičně-smluvní spojenci naplánovali. Takové a další otupení opozičně-smluvní spolupráce vyplývající ze změn ve složení Senátu je obecně tou nejlepší zprávou pro českou demokracii od roku 1998.
Hospodářské noviny – 22. 11. 2000