Je symbolické, že druhý kongres Světového hnutí za demokracii, jehož první kongres se uskutečnil před dvěma lety v indickém hlavním městě Dillí, se v polovině listopadu konal v brazilském Sao Paulu. Brazílie je, stejně jako Indie, dobrým příkladem toho, jak trnitá může cesta k demokracii být v rozvojových zemích, které se potýkají s chudobou, nedokonalými systémy vzdělání, chabými zdravotnickými standardy, slabou střední třídou a masivním ničením životního prostředí ve jménu urychlení hospodářského pokroku.
Samotné Sao Paulo, jedno z největších měst naší planety, je barvitou ukázkou obrovských rozdílů a rozporů, se kterými se Brazílie a ostatní rozvojové země potýkají. Evropana překvapí nejenom zdánlivá nekonečnost této metropole, ale především obrovské rozdíly mezi chudobou a bohatstvím. Na jedné straně lze spatřit celé čtvrti, rovnající se rozlohou středně velkým evropským městům, které sestávají z luxusních mrakodrapů a výstavných obytných domů, na druhé straně pak čtvrti chatrčí, často stlučených dohromady jen z prken a lepenky. V ulicích města utápějícím se ve smogu lze vidět jak luxusní auta tak z prken stlučené dvoukoláky, na nichž si svůj veškerý majetek vozí ti zámožnější z desetitisíců bezdomovců. V centru města zase není možné přehlednout smečky opuštěných dětí, které se živí, jak se dá.
Budovat stabilní demokracii v takových poměrech je samozřejmě velmi složité a lídři rozvojových zemí se v minulosti často snažili řešit zdánlivě neřešitelné problémy příklonem k autoritářským metodám. Sama Brazílie má v čerstvé paměti jednu z generálských junt, kterými proslula právě Jižní Amerika. Spojené státy americké se v minulosti snažily demokracii v zemích Jižní Ameriky pomoci různými prostředky. Ukázalo se ovšem, že pouhé nastolení demokratických institucí a mechanismů, třeba i za pomoci vojenské síly, k udržení demokracie nestačí. Stabilní demokracie totiž stojí na čtyřech pilířích: tržním hospodářství (a v dnešním světě lze dodat na ekologicky udržitelném tržním hospodářství), demokratických politických institucích a mechanismech, právním státu a občanské společnosti.
Zejména nerozvinutost občanské společnosti v mladých demokraciích opakovaně zapříčiňovala, že se nově vytvořené demokratické instituce rychle zhroutily do vakua, které existovalo pod institucionálním povrchem. Pokušení vládců nezdržovat se obtížnými a pomalými demokratickými procedurami bylo pochopitelně velké vzhledem k množství nahromaděných problémů. Samotné nastolení diktatury pak není složité tam, kde v cestě nestojí silná občanská společnost. Ta se zase snadno neutvoří tam, kde panuje chudoba, nedostatek vzdělání, a kde neexistuje silná střední třída. Jedná se tedy o zdánlivě začarovaný kruh.
Světové hnutí za demokracii (WMD) je pokusem tento začarovaný kruh rozseknout. Aktivisté, politologové a politici se zemí, kde se přechod ke stabilním demokraciím podařil, si v rámci kongresů a informačních sítí budovaných s pomocí moderních komunikací vyměňují zkušenosti se svými protějšky se zemí, které se o přechod k demokracii teprve pokoušejí. V Sao Paulu se sešlo přes 400 osobností angažujících se v boji za demokracii z více než 80 zemí světa. Reprezentovali politické strany, odbory, hospodářské komory, nevládní organizace, nadace a výzkumné ústavy. Setkání pozdravili prostřednictvím zdravic nejvýznamnější světoví politici, včetně amerického prezidenta či britského premiéra. Poselství českého prezidenta Havla bylo přivítáno bouřlivými ovacemi.
Třídenní setkání pak bylo strukturováno tak, aby si účastníci mohli navzájem vyměnit zkušenosti z budování demokracie i práce různých pro-demokratických organizací, a aby se pokusili zformulovat nové strategie pro budování demokracie v těch regionech a zemích, kde
demokratické systémy prozatím nemají silné postavení. Hlavními organizátory WMD jsou západní nadace, jako je například Americký National Endowment for Democracy. Informace o tom, k čemu jednotlivé kongresy a další setkání dospějí, je možné najít na internetové stránce www.wmd.org.
V rámci samotného setkání pak probíhalo školení aktivistů
z méně rozvinutých zemí v práci s Internetem.
Pracovní skupiny na kongresu v Sao Paulu se zaměřily na celou řadu konkrétních i obecnějších problémů, jako je pomoc demokratům v nedemokratických státech; vztahy mezi chudobou, ekonomickými reformami a demokracií; zabezpečení demokratických volebních standardů a volebních výsledků; pomoc efektivnímu demokratickému vládnutí; výzvy pro země v období demokratické transformace; posilování demokratických hodnot. Zároveň se konala celá řada regionálních zasedání, která se zaměřila na specifické problémy jednotlivých oblastí světa, například na větší participaci žen v demokratické politice.
Nedávná vítězství demokratické opozice nad autoritářskými vůdci a jejich režimy na Slovensku, v Chorvatsku a v Srbsku byla předmětem mnoha analýz a výměny zkušeností. Představitelé nevládních organizací ze tří výše jmenovaných zemí se shodli na tom, že uspěli v boji proti nedemokratických režimům především proto, že se nevládní organizace před volbami dokázaly sjednotit a dokázaly prostřednictvím nejrůznějších metod mobilizovat celý občanský sektor k tomu, aby se k volebním urnám dostavilo co největší množství voličů. Zároveň se podařilo sjednotit i politickou opozici, která alespoň dočasně odložila vnitřní spory. Neméně důležitá byla i role nezávislých médií.
V procesu konsolidace demokratického režimu pak hraje významnou roli schopnost občanského sektoru a sjednocené demokratické opozice udržet jednotnou frontu alespoň po určitou kritickou dobu. Mezinárodní společenství může v tomto procesu sehrát zásadní roli. Ukazuje se, že vnější tlak Evropské unie i NATO, stejně jako vidina možného budoucího členství v těchto organizacích, sehrály důležitou roli. Předmětem diskusí týkajících se těch oblastí světa, kde podobné nadnárodní organizace neexistují, bylo tedy i to, jak takový vnější nadnárodní tlak a pobídky pro demokratický vývoj vytvořit.
Na kongresu se samozřejmě hovořilo i o rozporuplných dopadech procesu globalizace na jednotlivé země a společnosti. Sama idea Světového hnutí za demokracii je ovšem ideou, tak říkajíc globalizační. Vždyť vytvoření celosvětové sítě demokratických aktivistů a teoretiků by nebylo možné bez revolučního vývoje v oblasti globálních komunikací. Zároveň je existence WMD ukázkou postupného mohutnění nadnárodní občanské společnosti. Ta, jak v Sao Paulu naznačovalo koneckonců I odhodlání aktivistů s rozvojových zemí, nakonec může být vůbec tím nejdůležitějším faktorem v procesu šíření demokratických institucí v celosvětovém měřítku.
Literární noviny – 29. 11. 2000