Vyspělé demokracie lze rozeznat od banánových republik především podle toho, že vláda zákona je nadřazena vládě lidu. Právo a ústava stojí nad politikou. Politické strany se rodí a mizí, politici přicházejí a odcházejí. Jejich zájmy jsou vždy krátkodobé, jejich počínání obvykle mocensky utilitaristické. Už proto je nezbytné, aby v podobě práva, morálky a zvyklostí existovalo pevné a těžko měnitelné hřiště pro nejrůznější typy individuálního a kolektivního chování.
V České republice zatím zcela bez problémů vítězí politika nad právem.
Je to samozřejmě částečně způsobeno tím, že velké množství zákonů je po pádu komunismu nutné změnit nebo nově přijmout. Nicméně si není možné nepovšimnout, že ani nově přijaté zákony nikdo příliš nerespektuje. Zákon nejvyšší, který má vymezovat samotná pravidla politické hry, je mnohým politikům pro smích.
Některé části ústavy nejsou ani osm let po jejím přijetí naplněny. Některé ústavní instituce, jako například Senát a ombudsman, zase byly a jsou politiky soustavně zpochybňovány. A v okamžiku, kdy se dvěma velkým stranám podařilo vytvořit účelové mocenské souručenství, které alespoň dočasně získalo ústavní většinu v obou komorách parlamentu, začaly ústavu s vervou přepisovat.
Když se nakonec ústavní změny zadrhly v Senátu, kde opozičně-smluvní strany ústavní většinu ztratily, rozhodli se politici ústavu obejít. Tak se například stalo, že Sněmovna přijala zákon o Národní bance, který, jak přiznávají samotní opozičně-smluvní politici, je v několika místech v jasném rozporu s ústavou. To ovšem v našich banánových poměrech není žádný problém. Ústava se prostě nižší, neústavní právní normě později přizpůsobí! Když se prezident rozhodnul jmenovat nové členy bankovní rady na základě ústavy a nečekat na to, až neústavní zákon vstoupí v platnost, spustil se na jeho adresu hysterický pokřik.
V případě nových volebních pravidel pro volby do Sněmovny se zase politici pro změnu pokouší ústavu „přečůrat“ pomocí novospeaku, kterým usilovně zamlžují skutečnost, že nový volební systém má „prudké“ většinové efekty, jak pravil prezident Havel, a není tedy už systémem poměrným, který pro volby do Sněmovny požaduje ústava. Není divu, že prezident poslal tento výtvor k Ústavnímu soudu.
Úplně nejlepším příkladem toho, jak to politici myslí s ústavou, je pak vládní usnesení z minulého týdne, ve kterém vláda po osmi letech platnosti ústavy zjistila, že prezident údajně potřebuje ke jmenování guvernéra a víceguvernérů Národní banky kontrasignaci předsedy vlády. Nabízejí se dvě nelichotivé interpretace: Buď, dokud to nebyl politický problém, nikomu nevadilo, když prezident jmenoval tyto činitele bez kontrasignace—tedy vlastně, podle nové interpretace, v rozporu s ústavou. Anebo, v okamžiku politické tísně, si opozičně-smluvní politici ústavu poprvé přečetli! Obě varianty jsou vskutku banánorepublikové.
Literární noviny 50 – 6. 12. 2000