Po prohře opozičně-smluvního bloku v nedávných senátních volbách je Občanská demokratická strana v nezáviděníhodné situaci. Je totiž jisté, že kromě dělení moci se sociálními demokraty v různých institucích se jí nepodaří dosáhnout většiny cílů, které si prostřednictvím opoziční smlouvy stanovila. Ztratí křeslo předsedy Senátu, může zapomenout na ústavní změny omezující pravomoci prezidenta a ČNB, a v rukou Ústavního soudu je značně nejistý i osud nových volebních pravidel pro volby do Sněmovny. Z opoziční smlouvy tak zůstávají v platnosti spíše už jen dodatky zakotvené v lednu tohoto roku v podobě tzv. tolerančního patentu než původní osa opozičně-smluvní spolupráce.
Hned po volbách začali proto politici ODS interpretovat porážku opozičně-smluvního bloku jako vítězství pravice. Václav Klaus a ODS si tak připravují cestu pro případné spojenectví se Čtyřkoalicí. Klaus si nejenom spočítal, že při současném složení Senátu jsou bez podpory 4K značně mizivé jeho šance na prezidentství. ODS nyní 4K potřebuje i proto, že po naprostém volebním fiasku ČSSD bude pro ODS velmi těžké nadále bez ztráty tváře před voliči podporovat programovou spolupráci s ČSSD vytýčenou v tolerančním patentu—například i konečnou verzi rozpočtu. V podobě 4K hledá tedy ODS spojence nejenom pro případnou spolupráci po příštích volbách či pro případ, že by prezident Havel nedokončil svůj mandát a bylo by nutné předčasně volit prezidenta, ale i proto, že se ODS nyní už před voliči jen těžko bude vysvětlovat, proč sama udržuje u moci ČSSD. Je tedy pravděpodobné, že Klaus opět vyrukuje s oprášenou verzí „duhové koalice“.
Klaus dobře ví, že liberálně-křesťanská 4K představuje zcela jiný druh „pravice“ než stále více národovecká a populistická ODS, a že spojenectví 4K s ODS pod Klausovou kuratelou by zcela jistě 4K buď vnitřně rozložilo na původní ministrany, nebo zdiskreditovalo. Stalo by se tak jak v případě, že 4K by s Klausem začala spolupracovat proti ČSSD, tak v případě, že by se nechala vlákat do „duhové koalice“. Rozdíly mezi 4K jako alternativou vůči ODS a ČSSD by se zamlžily, z čehož by v očích voličů profitovaly dobře konstituované strany, jako jsou právě ODS
nebo KSČM.
Komunisté by navíc také profitovali ze skutečnosti, že by v případě duhové koalice byli v opozici vůči všem ostatním parlamentním stranám. Před volbami v roce 2002 by tak nakonec jedinou hrází proti komunistickému nebezpečí byla právě ODS. Klaus by opět mobilizoval—tentokrát ovšem po právu. Opozičně-smluvní spoluprací zdecimovaná ČSSD a „duhovou“ spoluprací oslabená 4K by jen těžko mohly být vnímány jako skutečná hráz vůči nástupu KSČM.
Jak 4K tak ČSSD by se tedy měly mít na pozoru, pokud jde o příští Klausovy návrhy. Měly by mít na paměti, že pokud jde o politickou strategii a taktiku, nejsou pro předsedu ODS žádnými soupeři od okamžiku, kdy se nechají vtáhnout do jakéhokoliv svazku, v němž Klaus bude hrát dominantní roli. Přesvědčila se o tom nejenom (opozičně-smluvní spoluprací zdecimovaná) ČSSD ale i mnozí ze současných politiků 4K, když ještě spolupracovali s Klausem v rámci jeho koaličních vlád před rokem 1997. Pokud se zejména 4K nechá vtáhnout do užší spolupráce s ODS na celostátní úrovni, znamená to postupný zánik voličské alternativy vůči ODS a ČSSD a s tím pravděpodobně i konec 4K jako jedné formace. Pokud si lidovci nebo unionisté náhodou po úspěchu v regionálních a senátních volbách myslí, že by mohli obstát i bez firmy zvané 4K, přesvědčí se v příštích volbách o opaku.
Neviditelný pes – 6. 12. 2000