Snaha Občanské demokratické strany o ovládnutí České televize s pomocí jejího opozičně smluvního partnera je největší strategickou chybou vedení ODS od doby, kdy v prosinci 1997 padla druhá Klausova vláda. Strana si proti sobě popudila nejen velkou část veřejnosti ale i velkou většinu tvůrců veřejného mínění, včetně špičkových umělců, kteří se po opadnutí revolučního kvasu po roce 1989 často drželi stranou politického života.
Předseda ODS hrál od začátku roku 1998 s veřejností a ostatními politickými stranami mistrnou šachovou hru. Vytvořil pro sebe obraz politického mučedníka, dokázal své příznivce přesvědčit o irelevantnosti obvinění, že se ODS dopustila vážných finančních podvodů, a nakonec úspěšně skóroval ve volbách v červnu 1998.
Uzavření opoziční smlouvy s ČSSD bylo dalším mistrovským tahem. Klaus dokázal pro „opoziční“ ODS udržet nejdůležitější mocenské pozice i další výhody a ještě přimět vládychtivou ČSSD, aby souhlasila s takovými změnami volebního zákona, které by ODS umožnily po volbách v roce 2002 vládnou bez koaličních partnerů. Zároveň použil ČSSD k tomu, aby souhlasila s nejrůznějšími pokusy omezit nezávislost institucí, které v každé fungující demokracii mají zůstat mimo vliv politických stran. To, že se Miloš Zeman nechal do této hry vlákat, je smutnou ukázkou selhání jinak talentovaného politika. Dění okolo ČT ovšem ukazuje, že se nakonec přepočítal i Václav Klaus.
K tomu, aby se ODS, po měsících zákulisních tlaků, pokusila veřejnoprávní televizi vzít útokem, ji evidentně přiměly těžké podzimní politické porážky. Prezident prosadil „svého“ guvernéra České národní banky navzdory odporu ODS a ČSSD. Osud volebního zákona i zákona o ČNB je v rukou Ústavního soudu, kam tyto opozičně-smluvní zákony poslal prezident. Ztráta kontroly nad Senátem po prohraných senátních volbách znamenala nejen konec pokusů o ústavní změny z opozičně-smluvní dílny, ale též vážně ohrozila Klausovy prezidentské ambice. Rostoucí síla čtyřkoalice je pro ODS znepokojující. Ukázalo se též, že nový generální ředitel ČT Dušan Chmelíček nebyl nijak vystrašen zvolením opozičně-smluvní Rady ČT a počínal si překvapivě nezávisle. Vzniklo tedy rozhodnutí pokusit se těžké politické ztráty neutralizovat převzetím kontroly nad ČT 18 měsíců před volbami.
Dokud opozičně-smluvní strany útočily „jen“ na nezávislost České národní banky, pokoušely se omezit pravomoci prezidenta, nebo se snažily manipulovat volebními pravidly, občanská veřejnost příliš nereagovala. Jednalo se o složité problémy, které jen těžko průměrného občana zvednou ze židle. V případě jen chabě skrývaného útoku na nezávislost ČT se ovšem ODS naprosto přepočítala. ČT je totiž institucí, která je v pravém slova smyslu veřejná, a v níž každý z nás je pomyslným akcionářem. Jedná se také o instituci, se kterou je svázána mocná umělecká a publicistická fronta.
Většina občanů, i když třeba jen podprahově, chápe, že útok na ČT je útokem na jejich vlastní nezávislost. ČT se tak stala ohniskem mnohem hlubšího sporu, než je spor o to, kdo jí bude ředitelovat. Jde o spor mezi dvěma základními pojetími demokracie—demokracie založené na otevřené společnosti plnoprávných občanů a demokracie kontrolované mocnými skupinami politiků a ně navázanými zájmovými skupinami.
ODS spor o ČT může už jen ublížit. Pokud současnou bitvu prohraje, bude se až do voleb vzpamatovávat z těžkých politických šrámů, které utrpěla. I kdyby ale nakonec současnou bitvu vyhrála, válku již prohrála. Popudila si proti sobě nejen mnoho soudných voličů ODS ale především mocnou umělecko-publicistickou frontu, která má velký vliv na veřejné mínění, a která si najde způsoby s ODS bojovat i bez ČT. ČSSD se v této situaci nabízí jedinečná šance se od ODS distancovat. Pokud tak vedení ČSSD a její poslanci neučiní a budou podporovat spolu s ODS hodačovské vedení ČT, ztratí ČSSD poslední předvolební šanci se v očích veřejnosti rehabilitovat.
Právo – 29. 12. 2000