Během demonstrací a protestů proti zvolení Jiřího Hodače do funkce generálního ředitele České televize jsme mohli opakovaně slyšet slova některých politiků, především z řad Občanské demokratické strany, že řešení problémů okolo ČT je třeba přenést z ulice tam, kam řešení takových problémů patří, tedy na půdu parlamentu – čímž v kontextu televizní krize většina myslela Poslaneckou sněmovnu, která volí Radu ČT. Parlament, a zejména právě zákonodárci ODS, ovšem nijak nespěchali (mezi 42 poslanci, kteří nakonec podepsali dokument požadující svolání parlamentu nebyl z ODS nikdo). Ukázalo se, že největší krize v zemi od roku 1989 může klidně počkat, až skončí svátky a lyžařské zájezdy. Nakonec ale celý problém na posvátné půdě parlamentu skončil.
Čeho jsme tedy byli na parlamentní půdě v přímém televizním přenosu svědky? Především jsme se mohli ujistit, že naprostá většina televizních vzbouřenců a jejich podporovatelů dokáže v kterémkoliv projevu zformulovat své myšlenky jasněji a precizněji než naprostá většina našich zákonodárců. Podívaná, která se nám v parlamentu naskytla, byla ovšem otřesná nejenom proto, že jsme na televizních obrazovkách mohli sledovat v mnoha případech jen nekoherentní žvanily či samolibé narcisy. Prostý občan, který by si snad myslel, že projednávání velké společenské krize na půdě parlamentu bude alespoň po formální stránce důstojné, rychle vystřízlivěl. Zjistil, že na půdě parlamentu nikdo nikoho neposlouchá a pokud ano, tak jen v mobilním telefonu.
Až na výjimky byly průpovědi našich zákonodárců osobně laděnými zpověďmi, ve kterých nás přes obrazovku nejen nekonečně poučovali, ale též nám vysvětlovali, proč právě oni pro to či ono ruku nezvednou nebo naopak zvednou. Jako kdybychom nevěděli, že zejména poslanci některých partají nakonec zvednou ruku přesně jen pro to, co jim nadiktuje stranické vedení. Jinými slovy: Není vůbec jasné, proč televizního divka/voliče unavují tito zákonodárci „svými názory“, když všichni přece víme, že žádné skutečně svoje názory, které by se lišily od těch stranických, se stejně neodváží vyslovit.
Bylo samozřejmě pochopitelné, že se zákonodárci neustále zaklínali Zákonem. V civilizované společnosti skutečně mají platit zákony. Jenomže v podání zákonodárců to většinou vypadalo tak, že zákony se nedodržují pouze v ČT – ať už na straně vzbouřenců nebo hodačovských normalizátorů. Ve skutečnosti je problém hlubší. Na celou současnou krizi totiž zadělala právě sněmovna, když v ní reprezentované partaje zcela flagrantně porušily zákon o ČT, který říká, že členy Rady ČT nemají být, řečeno lidově, straničtí pohůnci. Sněmovna v rozporu se zákonem, který sama kdysi stvořila, zvolila radu veskrze politickou. Vše ostatní se odvíjí od tohoto právně sporného aktu, ať už jde o zvláštní zdůvodnění takto zvolené rady pro odvolání předešlého ředitele, nebo překotný výběr ředitele nového, či takzvané nezákonné jednání vzbouřenců.
Otázkou tedy je, kdo porušil právo první. Když nakonec sněmovna vyzvala Hodače k odstoupení, či Radu ČT k tomu, aby Hodače odvolala, je to sice pěkné gesto (i když vzhledem k tomu, že Rada ČT má být na politicích nezávisla, vlastně velmi sporné), ale také se v tom sněmovním usnesení mělo praděpodobně říci, že celý ten proces porušování platných zákonů začala sama sněmovna. A mluví-li někteří poslanci o zpolitizování jakéhosi původně pracovně-právního problému, měli by též opět dodat, že celý problém zpolitizovali v okamžiku, kdy souhlasili s výběrem rady podle politického klíče.
Nejdojemnější okamžiky televizního přenosu nám přichystala pravděpodobně poslankyně za ODS Kateřina Dostálová. Nejenomže jako kolovrátek přemlela linii své strany o nutnosti dodržovat zákony, ale pořád jí bylo něco nesmírně líto. Bylo vůbec zajímavé slyšet, jak je to či ono moc líto buď poslancům samotným, nebo jak je to či ono líto jejich stranám. Taková stranická lítost ODS, za níž se na nás v pozadí potměšile usmívá Vladimír Železný, informovaného diváka skutečně dojme.
V projevu, který na některé novináře udělal velký dojem (zřejmě už proto, že tolik nezaváněl samolibou nevzdělaností jako některé jiné projevy), premiér Zeman též napadl nepřímo prezidenta Havla, když řekl, že politici, kteří vybízejí k nedodržování zákonů, byť by byli třeba hlavou státu, nemají v politice co dělat. Problémem je, že prezident nikdy k nedodržování zákonů nevybízel. V celé kauze ČT, v níž se téměř všichni poslanci a senátoři dosytosti vyžvanili, pouze řekl, že je třeba rozlišovat mezi literou a duchem zákona. A vcelku pravdivě připodotknul, že i komunistický puč v roce 1948 se uskutečnil v souladu literou tehdy platných zákonů. Což ovšem nic neměmí na skutečnosti, že to byl puč.
Je dojímavé, že pod praporem dodržování zákonů vyzývá k rezignaci prezidenta republiky politik, který, jak víme, se odmítá řídit rozhodnutími soudů. Neméně dojímavé je lpění na zákonech ze strany politiků ODS – strany, která si vymýšela falešné dárce a jejíž představitelé během soudního řízení s Liborem Novákem všichni zratili paměť.
Obecně je velmi dobré, že se celý problém s ČT na parlamentní půdu vrátil. Neméně dobré ovšem je, že se tak stalo v přímém telvizním přenosu. Mohli jsme tak poznat mnohé zákonodárce, o jejichž existenci jsme neměli ani tušení. Mohli jsme si vyslechnout různé argumenty a přitom sledovat gesta i výrazy v tvářích. Bylo to poučně a jistě se to odrazí již v příštích průzkumech veřejného mínění.
Neviditelný pes – 8. 1. 2001