Dění okolo České televize mělo od počátku mnohem hlubší kořeny, než je ochota skupiny televizních pracovníků respektovat nebo nerespektovat
nového generálního ředitele. V podstatě se jedná o konflikt mezi dvěma odlišnými pojetími demokracie—na jedné straně partokracie, v níž politické strany dominují veřejný prostor a kontrolují přímo či nepřímo instituce, které by měly zůstat nezávislé; na druhé straně demokracie, v níž vedle „standardních“ mechanismů, na než se neustále odvolávají příznivci partokratické demokracie, existuje i robustní občanská společnost, která politické strany drží za určitými hranicemi.
To, že českou občanskou společnost po téměř deseti letech probudila k životu nenechavost politických stran ve vztahu k ČT, zůstane pozitivním odkazem televizní krize. Partokracie utrpěla ve střetu s probuzenou občanskou společností těžkou porážku. Nejvíce na to doplatí ty politické strany, které vždy byly nejvášnivějšími odpůrci občanské společnosti—zejména Občanská demokratická strana.
Ta si ublížila též proto, že veřejnosti neustále otloukala během krize o hlavu svou starost o dodržování zákonů. To by jistě mohlo být účinné, kdyby ovšem většina občanů byli naivkové bez paměti. Mnozí z nás si totiž pamatují, že to byla právě ODS, která se před několika roky rozštěpila kvůli porušování zákonů. S tímto dědictvím se tato strana nikdy nevypořádala. Nedávný soudní proces s Liborem Novákem sice skončil osvobozením dotyčného bývalého činovníka ODS, ale zároveň podtrhl neoddiskutovatelnou skutečnost, že ODS podváděla. Téměř všichni členové ODS, včetně těch, kteří v případě televizní krize volají po dodržování zákonů, si před soudem počínali, jakoby ztratili paměť.
Je vskutku naprosto zásadní, aby ve fungující demokracii byly dodržovány zákony. Je proto nutné připomenout, že tím, kdo porušil v případě ČT zákon první, byla Poslanecká sněmovna. Ta zvolila do Rady ČT podle stranického klíče stranám oddané osoby, ačkoliv zákon toto zakazuje. Vše co se stalo později, se odvíjí od tohoto obejití zákona. Rebelující redaktoři stojí až na konci řetězce událostí, který svým nedostatkem respektu pro existující zákon o ČT spustily politické strany reprezentované ve sněmovně. Jestliže redaktoři v odporu proti předešlému nelegálnímu jednání zvolili sporné metody odporu, není to možná správné, ale je nutné stále znovu připomínat, že jsou situace, kdy občanská neposlušnost může být oprávněnou formou boje proti zlovůli.
Nová Přítomnost 1 – 8. 1. 2001