Rozhodnutí Ústavního soudu zrušit podstatné části novely volebního zákona z dílny opozičně-smluvních stran znamená, že bude nutné nejpozději do jara příštího roku přijmout novelu novou. Pokud se tak nestane, může dojít k ústavní krizi, protože by teoreticky nebylo podle čeho v řádných volbách v červnu 2002 volit. Jednání o novele přitom bude velmi složité, protože Senát je od podzimu minulého roku dominován Čtyřkoalicí a ta pochopitelně nebude souhlasit se žádnou novelou, která by opět byla motivována snahou poškodit jí samotnou nebo obecně malé strany. Jinými slovy: snaha opozičně-smluvních stran vytvořit volebním zákonem pro sebe výhody a vyřadit ze hry strany 4K skončila naprostým opakem. Bez souhlasu 4K se nyní v případě novely volebního zákona neuskuteční vůbec nic. Pokud má vůbec být v roce 2002 podle čeho volit, budou se muset ODS a ČSSD dohodnout se 4K.
To také znamená, že skutečnost, že Ústavní soud nezrušil klauzuli, podle které koalice dvou stran musí překonat desetiprocentní hranici, koalice tří stran patnáctiprocentní hranici a koalice čtyř stran dvacetiprocentní hranici, je zcela irelevantní. 4K jen těžko bude souhlasit s jakoukoliv novelou volebního zákona, kde by tato dvacetiprocentní klauzule zůstala.
Ta z nového volebního zákona zmizí nikoliv rozhodnutím Ústavního soudu ale díky nové politické realitě, která nastala po senátních volbách na podzim roku 2000.
Nový zákon bude nejspíše velmi podobný tomu, podle kterého se volilo až do roku 1998. Jedinou podstatnou změnou pravděpodobně bude počet volebních krajů. Politici 4k ještě před rozhodnutím Ústavního soudu začali připravovat novelu, podle které by počet volebních krajů odpovídal
regionálnímu uspořádání země a volebních krajů by tedy bylo 14. Diskuse se též povedou o potřebě druhého skrutinia.
Je pochopitelné, že politici ODS a ČSSD se snaží rozhodnutí Ústavního soudu prezentovat tak, že se vlastně nic moc nestalo, a že budou dále bojovat za své představy volebního systému. Takové ujištění je ve světle zdrcující prohry machiavelistických taktik oposmluvních politiků v rukou Ústavního soudu trochu směšné. Nelze si nevzpomenout, kolik plamenných obhajob novely volebního zákona uveřejnil například v NP jenom poslanec Jan Zahradil. Různá zlehčující prohlášení oposmluvních politiků jakoby nebrala v úvahu, že jakékoliv úpravy volebních zákonů vyžadují souhlas Senátu, který nemůže být na rozdíl od běžných zákonů sněmovnou přehlasován. Je tedy jasné, že přinejmenším příští novela volebního zákona nebude v jejich režii a bude muset být, tak jak bývá v řádných demokraciích zvykem, výsledkem širokého konsensu všech demokratických stran.
Ústavní experti by měli vysvětlit dvě nejasnosti. Jednou z nich je, zda
po rozhodnutí Ústavního soudu momentálně neplatí žádný volební zákon (nebo, lépe řečeno, jen trosky soudem napadené novely), či zda platí, alespoň dočasně, zákon, podle kterého se volilo v předešlých volbách.
Novela volebního zákona, jejíž části Ústavní soud zrušil, sice totiž už vešla v platnost, ale ta její ustanovení, která se týkala voleb do sněmovny, měla posunutou účinnost k 1. lednu 2002. Důvodem byl strach ĆSSD z toho, že by ODS mohla využít novely k vyvolání předčasných voleb.
Jestliže ale ustanovení týkající se voleb se sněmovny včetně těch, která Ústavní soud zrušil, nenabyla ještě účinnosti, měla by teoreticky až do 31. prosince 2001 platit ustanovení zákona předešlého. Anebo to zákonodárci mysleli tak, že mezi přijetím opozičně-smluvní novely a nabytím účinnosti ustanovení vztahujících se na volby do sněmovny, nebyla právně účinná žádná volební pravidla, podle kterých by se dalo volit například v případě předčasných voleb v tomto roce?
Dalším rébusem je, co by se vlastně stalo, kdyby parlament nebyl schopen včas přijmout novelu volebního zákona. Sněmovně končí její volební období na jaře příštího roku. Může se rozpustit, aniž by byl nový volební zákon přijat? Pokud ano, kdo jej přijme? Víme, že v případě rozpuštění sněmovny přechází většina jejích pravomocí na Senát. Jenomže jednou z těch pravomocí, které na Senát v takovém případě nepřecházejí, je samostatné přijetí volebního zákona.
Zdá se tedy, že politici by měli mít v zásobě nouzové řešení: Pokud se nebudou schopni včas dohodnout na novele volebního zákona, měli by jednoduše schválit znovu ten zákon, který platil pro minulé volby a případné novelizaci se věnovat až po příštích volbách.
Zkáza opoziční smlouvy, jak se zdá, je úplná. ODS držela u moci téměř tři roky socialistickou vládu s tím, že odměnou za to jí budou vysoké pozice v čele Poslanecké sněmovny a Senátu i účelové změny ústavy a volebního zákona. Co z toho všeho zbývá jsou nyní jen ony posty ve sněmovně. Je totiž téměř jisté, že za několik dnů Senát odmítne i opozičně-smluvní novelu zákona o volbách do místních zastupitelstev a Ústavní soud zruší sporná ustanovení v zákonu o ČNB, kterými se opozičně-smluvní partneři pokusili omezit nezávislost centrální banky.
Na rozhodnutí Ústavního soudu také ještě také čeká zákon o politických stranách, kterým si strany zvýšily státní příspěvek na své financování tak, že si nadělily milion korun za každého zvoleného poslance a senátora—a to každoročně. Předzvěstí toho, že by ústavní soud mohl vyhovět prezidentovi i v tomto případě, je skutečnost, že ve svém rozhodnutí o volebním zákonu zamítl snížení státního příspěvku za hlas z 90 na 30 korun.
Neviditelný pes – 26. 1. 2001