Politické uskupení zvané Čtyřkoalice, které v posledních měsících vede v průzkumech veřejného mínění, je opředeno paradoxy. Především: Čtyřkolaice není ani tak výtvorem politiků samotných čtyřkoaličních stran, jako je spíše nechtěným výtvorem předsedů občanských a sociálních demokratů, Miloše Zemana a Václava Klause. Čtyřka by nikdy nevznikla bez Klausovy a Zemanovy umanuté snahy zničit menší strany s pomocí nejrůznějších machinací s volebním zákonem a ústavou.
S paradoxem vzniku čtyřky úzce souvisí i její úspěch. Ten se zatím neodvíjí od žádného viditelného vlastního programu, který by byl jasnou alternativou vůči cílům ODS a ČSSD. Je spíše důsledkem znechucení středových voličů z praktik obou zmíněných stran, především z opoziční smlouvy. Dosavadní úspěch Čtyřkoalice u voličů tak stojí na velmi tenkém ledě. 4K se stala alternativou vůči ODS a ČSSD nikoliv proto, že nabídla něco výrazně jiného než obě zmíněné strany, ale spíše proto, že na české politické scéně se voličům demokratických stran, nespokojeným s ODS a ČSSD, žádná jiná alternativa nenabízí. Pokud by obliba 4K měla zůstat i v příštích měsících založena jen na tomto faktu, je jasné, že své současné slibné postavení může 4K snadno ztratit v okamžiku, kdy v ČSSD nebo ODS dojde k vnitřním reformám nebo změně politického stylu.
Dokladem toho, jak odpudivé jsou současné politické praktiky ODS a ČSSD pro většinu voličů, je skutečnost, že čtyřkoalice slaví úspěchy, dalo by se říci, téměř navzdory sobě samé. I když totiž čtyřkoaliční politici předvedli, že se na určitých věcech dokáží dohodnout, jejich počínání je zároveň i dobrou ukázkou malosti české politiky. Kdyby se nedemokratické praktiky opozičně-smluvního svazku netyčily nad českou politickou krajinou jako varovně zdvižený prst, musela by 4K—se svými žabomyšími vnitřními spory–být většině voličů pro smích.
Aby ve volbách dokázala zvítězit, musí 4K minimalizovat své četné slabé stránky a maximalizovat svých několik málo stránek silných. Tou první je schopnost konsensu–tedy, že se politici čtyřkoaličních stran zatím přece jen vždy nějak dokázali domluvit. Zde je ovšem skryto i nebezpečí. Voliči oceňují, že navzdory různým akcentům v různých oblastech dokáží stany 4K najít společný jazyk; méně už oceňují praní špinavého stranického a mezistranického prádla na veřejnosti. Lídři 4K by tedy měli vymyslet mechanismus, který by jim umožnil, aby si své pro veřejnost směšné mezistranické spory nechali pro sebe a veřejnosti prezentovali pouze společná stanoviska. Měli by si též neustále připomínat, že obliba 4K není jen prostým součtem preferencí jednotlivých stran, ale že zde vznikla nová kvalita.
Jedním z důvodů oblíbenosti této nové kvality je skutečnost, že není
sama politickou stranou. Je jakýmsi zvláštním agregátem, deštníkem a šálivou bublinou, který dokáže zamaskovat stranickou ubohost jednotlivých aktérů. Právě jistá nadstranickost tohoto uskupení čtyřech stran je možná vůbec největší devizou 4K. Zřetelně se to projevilo už v minulých senátních volbách, kde byli kandidáti čtyřky vnímáni jako
méně svázaní s konkrétními stranami a proto také vítězili.
V roce, který zbývá do voleb by se tedy 4K měla snažit posílit image určitého „nadstranictví“ všemi možnými způsoby, například i otevřeností vůči nestranickým expertům a osobnostem při sestavování stínové vlády. Voliče vůbec nezajímá, zda si ten či onen stínový ministr vyseděl svou pozici na nekonečných stranických schůzích. Chtějí v těchto postech vidět lidi známé, neideologické a kompetentní. 4K by se též měla důsledně prezentovat jako formace otevřená občanské společnosti. Pokud nakonec převáží v akcích 4K úzkoprsé stranictví jejích jednotlivých stran a straniček, mnoho voličů bude raději volit sice možná nechutné, ale skutečné strany, jako jsou ODS a ČSSD.
Literární noviny – 5. 2. 2001