Po několika letech opozičně-smluvního dusna, v němž se na pomyslném stromě české politiky nepohnul ani lístek, došlo od podzimu roku 2000 k celé řadě událostí, které mohou mnohé změnit. Občanští a sociální demokraté utrpěli několik výrazných porážek, které učinily z opoziční smlouvy, uzavřené těmito dvěma stranami po minulých volbách, jen prázdnou slupku.
Nejprve obě strany prohrály jejich spor s prezidentem Havlem o to, kdo stane v čele České národní banky. Ať už tento spor interpretujeme jakkoliv, byl to nakonec Havel, který si prosadil svou a omezil tak snahy obou stran mít na volbu guvernéra ČNB přímý vliv. Kdyby byl prezident ustoupil, mohl se v české politice vytvořit vcelku nebezpečný precedent.
Vláda se sice pokusila nakonec zpochybnit prezidentovo právo jmenovat guvernéra a viceguvernéry ČNB bez kontrasignace, ale to mění jen málo na skutečnosti, že na mnoho let dopředu byla nezávislost ČNB uhájena před nenechavostí stran.
Senátní volby byly druhou těžkou porážkou opozičně-smluvního bloku.
Strany Čtyřkoalice posílily své postavení v horní komoře parlamentu natolik, že nyní nejenom žádné změny ústavy ale ani změny volebních zákonů (v obou případech má Senát vůči sněmovně právo absolutního veta) nemají šanci projít bez požehnání 4K. To je samozřejmě výrazná změna v české politice, která vnáší do vzájemné hry kontrolních demokratických mechanismů nový prvek.
ODS též senátními volbami přišla o post předsedy horní komory. Navíc se povážlivě zmenšily šance předsedy ODS Václava Klause stát se příštím českým prezidentem. Klaus sice hned po senátních volbách změnil tón a místo nepřátelských výpadů proti 4K začal mluvit o „vítězství pravice“, které vytváří dobré základy pro spolupráci po příštích volbách, ale 4K se zdála být k jeho námluvám poměrně vlažná.
Bylo jasné, že pro liberálně-křesťanskou 4K, která vznikla proti opoziční smlouvě a jako pravicová alternativa vůči klausovské ODS, by bylo velmi nebezpečné se nechat hodit do jednoho pytle s populistickou a stále více nacionalistickou ODS. Jak velké rozdíly mezi těmito dvěma formacemi jsou, se ukázalo záhy—v okamžiku, kdy vypukla krize okolo České televize. Zatímco 4K důsledně bránila práva rebelujících redaktorů, a potažmo tedy též nezávislost ČT na politických stranách, ODS se postavila na stranu druhou.
Brzy se ukázalo, že se jednalo o největší taktickou chybu ODS za několik posledních let. Oportunistická ČSSD též rychle přeběhla na stranu revoltujících a ponechala ODS v izolaci, ve které ODS našla společnou řeč jen komunistickou stranou. Dění okolo ČT tak zasadilo skutečně vážný šrám opozičně-smluvní spolupráci. Nic na tom nemění ani skutečnost, že ODS a ČSSD našly společnou řeč při schvalování nového zákona o ČT. Před veřejností, která z osmdesáti procent sympatizovala se stávkujícími televizními pracovníky, si ODS vysloužila nátěr „reakcionářské“ strany, zatímco ČSSD si svým včasným přeběhnutím na stranu televizních pracovníků u veřejnosti polepšila.
V lednu pak opozičně-smluvní svazek utrpěl další krutou porážku, když
Ústavní soud vyhověl prezidentu Havlovi a zrušil podstatné části novely volebního zákona, který ODS a ČSSD společnými silami protlačily parlamentem v minulém roce. Nový volební systém, který měl zvýhodnit silné strany na úkor malých, by byl výhodný především pro ODS, s jejím pevným jádrem přibližně 20 procent voličů. Pro ČSSD byl naopak sázkou do loterie, ale ČSSD—pokud chtěla zůstat u vlády s podporou ODS—neměla v podstatě na vybranou.
Rozhodnutí Ústavního soudu je tak ránou především pro ODS. Z výhod, které jí měla přinést opoziční smlouva, tak pro Klausovu stranu zbyly jen vedoucí pozice v dolní sněmovně parlamentu. Ostatní položky politického obchodu s ČSSD, o které ODS šlo—zejména změny ústavy omezující pravomoci prezidenta, změny volebního zákona a vysoké posty v obou komorách parlamentu—jsou v troskách.
Poslední velkou ranou pro ODS je pak nečekané zvolení lidovce Cyrila Svobody do čela 4K. Dokud se zdálo, že v čele 4K skončí buď pravicový lidovec Kopřiva nebo šéf Unie svobody Karel Kuehnl, mohl si Václav Klaus činit oprávněné naděje, že se mu přece jen podaří po příštích volbách uzavřít se 4K spojenectví, které ho vynese do prezidentského úřadu. Svoboda je ovšem známým šampiónem spolupráce s ČSSD. Ta na rozdíl od ODS na jaře tohoto roku plánuje personální změny ve svém čele, které by ji měly učinit mnohem přitažlivější pro středové uskupení, jakým je 4K. Jinými slovy: ČSSD bez Miloše Zemana v čele je pro 4K lepším kandidátem na koaličního partnera než ODS v čele s Klausem.
V předjaří roku 2001 tak nejen českou kotlinou ale českou politikou zavál čerstvý vzduch. Po dlouhé době se zdá nejenom to, že končí éra opoziční smlouvy, ale že vysvitla skutečná naděje na to, že zemi povedou politici, kteří budou schopni a ochotni uskutečňovat srozumitelný program—politici, jejichž hlavním zájmem nebude jen dělení mocenských postů
a dalších výhod. Přispěje k tomu i skutečnost, že televizní krize probudila k životu dlouho spící občanskou společnost. Ta poprvé po deseti letech řekla politikům jasně, že si nepřeje aby překračovali určité hranice a pokoušeli se ovládnout instituce, které mají zůstat nezávislé.
Mosty 6 – 6. 2. 2001