Cesta předsedy Senátu Petra Pitharta na Kubu má dva hmatatelné výsledky. Jedním z nich je propuštění Ivana Pilipa a Jana Bubeníka. Druhým je skutečnost, že se Pithart díky úspěchu své mise stává nejvážnějším kandidátem na úřad prezidenta.
Zatímco Pithart neváhal riskovat svou osobní pověst i pověst druhého nejvyššího činitele státu, aby „nestandardními“ metodami dosáhl propuštění dvou českých občanů z komunistického vězení, Václav Klaus, Pithartův největší rival na úřad prezidenta, ironizoval misi předsedy Senátu slovy, že její výsledek je sice nulový, ale že Pithart alespoň nic nepokazil. Dostalo se nám též obvyklého kázaní o nutnosti používat standardních metod.
Způsob, jakým oba politici—možní příští prezidenti země—reagovali na uvěznění dvou českých občanů na Kubě, je předzvěstí toho, jak by se chovali v prezidentském úřadu. Zatímco první spojuje, druhý rozděluje. Zatímco první z nich neváhal nasadit všechny síly a riskovat ponížení v rukou komunistického diktátora v zájmu osvobození dvou spoluobčanů, druhý, jak už se stalo jeho zvykem, spíše ironizuje a káže o nutnosti standardních metod. Pouze nám zapomněl říci, o jakých standardních metodách může být řeč v jednání s paranoidním komunistickým diktátorem. Zapomněl nám též říci, jak se vlastně staví ke slovům svého stínového ministra zahraničí Jana Zahradila, který v okamžicích pro Pilipa a Bubeníka nejčernějších veřejně naznačoval, že Pilip jel na Kubu ze zištných důvodů.
Klaus Pitharta též obvinil ze sbírání laciných politických bodů. Přitom každému, kdo Pithartovu misi sledoval, bylo jasné, že předseda Senátu
riskuje těžkou politickou újmu, pokud neuspěje. Kdyby Pilip a Bubeník nebyli propuštěni hned po jeho návštěvě, jistě by se stal terčem četných posměšných útoků. Byl by médii portrétován coby nevyléčitelný naivka, stavitel dvojdomků a bůhví co ještě. Klaus, který pro vysvobození Pilipa a Bubeníka v roli třetího nejvyššího činitele státu nehnul prstem, by si jistě ještě několikrát neopomenul přisadit.
Pithart svou misí prokázal, že není jen partajním politikem ale státníkem, který v zájmu státu a jeho občanů dokáže potlačit vlastní hrdost a trpělivě vyjednávat. Klaus ukázal, že zůstává pouhým provinčním politikem, který o Pithartově misi není schopen uvažovat jinak než jako o snaze skórovat politické body. Pithartovi šlo především o Pilipa a Bubeníka a teprve až potom—možná—o politické body. Právě proto je to on, kdo nakonec politické body bude sbírat.
Právo – 7. 2. 2001