Jednou z lekcí postkomunistické transformace je, že oč více se politici a političtí analytici v té které zemi hlásí k tradičnímu dělení politického spektra na pravici a levici, o to méně platí v praxi. Pojmy pravice a levice jsou pouhými pojmovými berličkami především proto, že základní úkoly přechodu od totality k hospodářské a politické demokracii nejsou svou povahou převážně ani levicové ani pravicové. Jsou to úkoly transformační, kterých se v některých zemích zhostily lépe strany takzvaně levicové a v jiných takzvaně pravicové.
V českých poměrech navíc přešlapujeme nad pojmovou pastí pravice versus levice ještě z dalšího důvodu. Zatímco demokratická levice byla už od začátku dvacátého století poměrně jasně definovaná a až do vzniku komunistické strany dosti jednotná, pravice byla roztříštěná a těžko definovatelná. V období první republiky navíc bylo označení „pravice“ spíše hanlivé. Pravice byla spojována s nacionalismem, populismem a postupně i fašismem. „Pravicové“ strany—ať už se jednalo o národní demokraty, agrárníky nebo lidovce–byly zvláštní směsí populismu, provincionalismu a nacionalismu. „Levicoví“ národní socialisté se jim v mnohém podobali. První republika nebyla kolbištěm střetů mezi demokratickou levicí a liberální pravicí i proto, že tradiční liberalismus měl slabé postavení.
V postkomunistické České republice se pojmy pravice a levice rychle ujaly jak v žargonu politiků tak komentátorů jako srozumitelná označení pro dva různé druhy politické orientace, které by se zhruba daly popsat jako štíhlý výkonný stát stojící na svobodných, suverénních jedincích versus velký pečovatelský stát. Potíž je v tom, že ani dnes na české parlamentní scéně v podstatě neexistuje strana, s výjimkou nereformovaných komunistů, která by se do takového jednoduchého schématu dala zařadit. Všechny demokratické strany působí v rámci našeho přibližování k Evropské unii, které pojmy pravice a levice notně rozmazává. Hlavní dělící linií mezi nimi je odpověď na otázku, zda jsou stranami transformačními s tahem na Evropu nebo stranami transformaci retardujícími. Zároveň je důležitá odpověď na otázku, jakému pojetí demokracie dávají přednost—zdali technokratickému, založenému na mocenských hrátkách politických stran, nebo tomu, které Karl Popper nazval otevřenou společností.
Základní příkop v české politice tak opět nevede mezi liberální pravicí a demokratickou levicí, ale mezi stranami, které chtějí transformovat českou společnost ve skutečně fungující otevřenou demokracii, opírající se o živou občanskou společnost a právně regulované sociálně-tržní hospodářství evropského typu, a těmi stranami, které svým populismem a nacionalismem začínají připomínat prvorepublikové národní demokraty a národní socialisty. Situace je navíc komplikována tím, že transformační versus retardačně-populistické linie lze najít v té či oné míře i uvnitř všech stran. Jak se ta či ona strana pak jeví jako celek, záleží na tom, která skupina v ní převažuje, jakož i na osobách v jejím čele.
Primitivní dělení české politické scény na pravici a levici se nedávno do slovníku politiků a komentátorů s vervou vrátilo po zvolení Cyrila Svobody do čela čtyřkoalice. Samotní politici čtyřky se dohodli, že jejich formace má být pravo-středová, což někteří komentátoři interpretují tak, že 4K bude spíše ochotna spolupracovat s Občanskou demokratickou stranou. Zároveň podezírají Svobodu, že bude chtít ze 4K učinit formaci spíše středo-levou a spolupracovat se sociální demokracií.
Ve skutečnosti taková prohlášení nemají žádný obsah. V době, kdy je ze všeho nejdůležitější dokončení transformace a zdárný vstup do Evropské unie, záleží jen málo na tom, zda čtyřka bude takzvaně pravá nebo levá, ale zda bude uskupením transformačním, pro-evropským a otevřeným občanské společnosti. Svojí dosavadní popularitu získala především proto, že se dokázala profilovat jako alternativa nejen vůči mocenským hrám ODS a ČSSD ale i vůči poněkud zatuchlému populistickému národovectví ODS a národnímu socialismu reprezentovanému jedním proudem v ČSSD. Pokud si chce zachovat tvář bude muset samozřejmě spolupracovat s tou ze dvou zmíněných stran, která bude svým zaměřením blíže nikoliv tomu, co 4K reprezentuje na pomyslné pravo-levé škále, ale idejím otevřené společnosti a sociálně-tržního hospodářství založeného na evropských standardech. Spíše než pravicová či levicová rétorika je mnohem lepším vodítkem pro to, která strana je 4K blíže, chování stran v situacích, kdy jde o povahu demokracie—například nedávná televizní krize.
Hospodářské noviny – 16. 2. 2001