Ústavní soud opět prokázal, že se stal jedním z nejdůležitějších ochránců demokracie v České republice, když včera na návrh prezidenta zrušil některá ustanovení zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích. Tento zákon změnil způsob financování politických stran tak, že výrazným způsobem přesunul těžiště financování od členských příspěvků a finančních darů ke státnímu financování. Učinil tak přitom způsobem, který diskriminoval malé strany a nebezpečně zvýšil závislost stran na státu.
Podle nového zákona se státní příspěvek stranám měl odvozovat především od počtu získaných křesel v parlamentu a zvýšit se z 500000 korun na 1 milion korun za jednoho poslance či senátora ročně. Zároveň jedno ustanovení volebního zákona (zrušené spolu s dalšími ustanoveními tohoto zákona Ústavním soudem již v lednu) zredukovalo státní příspěvek na úhradu volebních nákladů z 90 korun na 30 korun za jeden voličský hlas. Kombinace těchto dvou opatření by poškodila především ty strany, které se do parlamentu nedostanou.
Nový zákon ale nezůstal jen u tohoto opatření. Ty strany, které získají více než tři procenta hlasů, by podle zákona měly nárok na státní příspěvek pouze po dobu jednoho volebního období, pokud by v dalších volbách nepřekročily hranici pěti procent potřebnou pro vstup do parlamentu. Výrazně by tak byly poškozeny nové strany, které potřebují čas, aby se dostaly se do povědomí voličů.
Prezident ve svém podání Ústavnímu soudu zdůraznil, že podmínky a struktura financování politických stran jsou stěžejní pro volnost politické soutěže, a ta byla novým zákonem podvázána. Poukázal na to, že Ústavní soud už v jednom ze svých předešlých nálezů shledal, že volná soutěž politických stran může být omezena pouze ve výjimečných případech a v minimálně nezbytné míře. Nový způsob financování by přitom výrazně zvýšil rozdíly mezi mimoparlamentními a parlamentními stranami ve prospěch subjektů parlamentních a vedl by tak ke ztížení či úplnému zabránění obohacení stávajícího politického spektra novými myšlenkami—a potažmo tedy ke konzervaci stávajícího stavu.
Prezident též argumentoval, že výrazné přesunutí těžiště stranického financování ke státu porušuje ústavní princip oddělení politických stran od státu. Jinými slovy: strany by neměly být výrazně více závislé na státní podpoře, než na podpoře občanů a ztrácet tak motivaci pro oslovování svých členů a sympatizantů.
Prostřednictvím nových pravidel financování by přitom politické strany ze státní pokladny získaly obrovité částky. Například ČSSD, se svými 74 poslanci a 15 senátory, by si každý rok přišla na 89 miliónů korun, a ODS, se svými 63 poslanci a 22 senátory, na 85 miliónů korun. Vzhledem k tomu, že podle zákona mají strany též dostat 250000 korun za každého krajského zastupitele, a vzhledem k tomu, že strany navíc od státu dostávají úhradu za volební náklady, mohly by si ty nejúspěšnější během čtyřletého volebního období přijít na téměř půl miliardy korun z kapes daňových poplatníků. Vezmeme-li v úvahu že i naše nejmocnější strany mají méně než 20,000 členů, staly by se strany, pokud jde o státní dotace, nejlukrativnějšími středně velkými státními podniky v zemi.
Ústavní soud prezidentovi vyhověl i přesto, že největší nebezpečí nového způsobu financování stran bylo otupeno již lednovým rozhodnutím Ústavního soudu, jímž zrušil některá ustanovení volebního zákona. Ten výrazně vychyloval pravidla poměrného zastoupení směrem k zastoupení většinovému tak, že by velké strany získaly mnohem větší počet parlamentních křesel, než kolik by odpovídalo jejich voličské podpoře. Nová pravidla financování tuto nespravedlnost umocňovala tím, že strany by nyní byly ze statní kasy vypláceny především podle množství získaných mandátů, nikoliv podle získaných hlasů či jiných kritérií.
Nový zákon měl ještě jeden vážný nedostatek. Zcela pominul možnost, využívanou v některých zemích, aby stát, když už strany částečně financuje, odměňoval strany také podle počtu členů. Navzdory tomu, že jedním z hlavních neduhů českého stranického systému je skutečnost, že strany mají velmi málo členů, zákon nevytváří žádný tlak na politické subjekty, aby se snažily o aktivní nábor nových členů. Při novém projednání zákona mají nyní zákonodárci možnost zvážit, zda chtějí, aby strany zůstaly malými a uzavřenými baštami, žijícími především z peněz daňových poplatníků, anebo zda se mají snažit být živými, otevřenými subjekty, které stojí o nové členy a nesnaží se stůj co stůj zabránit legislativními fauly případnému vstupu konkurence na politické kolbiště.
Právo – 28. 2. 2001