Ministr zahraničních věcí Jan Kavan zarputile trvá na tom, aby Českou republikou připravený návrh rezoluce Organizace spojených národů, odsuzující porušování lidských práv na Kubě, obsahoval na rozdíl od rezoluce předešlé též formulaci odsuzující plošné ekonomické sankce proti kubánského režimu. Výsledkem Kavanova úsilí je nejen roztržka se Spojenými státy, ale i diplomatická roztržka s Polskem. To vloni bylo spolu s Českou republikou sponzorem rezoluce, ale letos se od ní distancovalo. Téměř jistým, doufejme že nezamýšleným, výsledkem Kavanova úsilí bude i to, že OSN protikubánskou rezoluci nakonec nepodpoří vůbec. Kavan si proti sobě navíc popudil i téměř celou domácí politickou opozici a narazil na odpor prezidenta Havla.
Ministr vysvětluje své kroky především svými principy. Jeho zahraniční politika prý byla vždy proti embargům coby neefektivnímu způsobu řešení lidsko-právních problémů. Potíž je v tom, že v minulosti Kavanovo ministerstvo sponzorovalo rezoluci, která embargo podpořila a byla přijata OSN. Proč ta náhlá změna? Potíž je i v tom, že česká zahraniční politika reprezentuje nás všechny a měla by tedy být v důležitých bodech založena na většinovém politickém konsensu. V případě protikubánské rezoluce ovšem ministr tento princip obešel a tvrdohlavě prosazuje svůj vlastní pohled na věc. Může tak činit pouze proto, že je chráněn opoziční smlouvou. Pokud by totiž Občanská demokratická strana pouze zlostně nekřičela, ale též se chovala jako skutečná opozice, mohlo by k něčemu podobnému těžko dojít.
Pokud je chování kohokoliv těžko vysvětlitelné důvody, které on sám uvádí, je třeba hledat jiná vysvětlení. V případě Jana Kavana se nabízejí tři nelichotivé hypotézy. První je, že skutečným důvodem pro Kavanovo chování jsou něčí ekonomické zájmy na Kubě, o kterých ministr ovšem před veřejností mlčí. Pokud takové zájmy jsou skutečným důvodem pro Kavanovo počínání, bylo by čestnější se neschovávat za filozofické principy. Novináři by se též měli zajímat o to, zda v takových zájmech (prosazovaných například skupinou podobné té, která se vydala před časem vyjednávat do Iráku) hrají nějakou úlohu ekonomické zájmy samotného ministra.
Druhou hypotézou je, že si ministr touto zahraničně-politickou iniciativou buduje domácí politickou bázi pro vytvoření levicové platformy v sociální demokracii. Kavan dobře ví, že odmítání embarga v případě Kuby pozitivně oslovuje ty členy ČSSD, kteří se nikdy nevyléčili ze svých sympatií k Fidelu Castrovi a kterým imponuje protiamerický nádech takového jednání. Protože Kavan nemůže oslovit tuto skupinu žádnou domácí iniciativou, je možné, že se tak snaží činit prostřednictvím iniciativy zahraničně-politické. Pokud tomu tak je, jedná se o stejně závažný problém, jakým by byly zamlčované ekonomické zájmy. Zahraniční politika země se nemůže stát zajatcem domácích politických ambicí jednoho člověka.
Kavanovo počínání též (bohužel) znovu vdechne život dohadům o jeho minulosti. I ti z nás, kteří vždy odsuzovali hon na Kavana kvůli jeho neprokázané spolupráci s bývalou státní bezpečností a kteří vždy kroutili hlavou nad „zaručenými“ zprávami o tom, že v exilu pracoval pro několik tajných služeb najednou, si ve světle jeho umanutosti v kauze Kuba chtě nechtě musí položit otázku, zda ministra někdo nedrží v šachu. Kavan by se tedy měl ve svém vlastním zájmu snažit, aby veřejnosti naprosto přesvědčivě vysvětlil, proč pro něho v případě kubánské rezoluce není najednou přijatelný stejný jazyk, který obsahovaly rezoluce předešlé. Jinak riskuje, že pro něho v české domácí politice, kam má po sjezdu ČSSD namířeno, zbude místo jen okraji.
Právo – 13. 3. 2001