Diskuse o budoucnosti české pravice nedává valného smyslu bez diskuse o minulosti české pravice, bez zvážení postkomunistického kontextu, v němž se novodobá česká pravice konstituuje, a bez respektování vývoje, jímž pojmy pravice a levice prošly v západních zemích od druhé světové války.
Ačkoliv diskuse o potřebě rehabilitovat pravici pravidelně propuká i v západních demokraciích, skutečností je, že jak liberální (i křesťansko-demokratická) pravice tak demokratická levice na Západě více méně praktikují to, co je známo jako „třetí cesta“ a spojováno vcelku nelogicky jenom s levicí. Pravo-levé dělení světa v klasickém smyslu bylo ve velké míře odkázano do gheta pouhé politické rétoriky. To, co politické strany, které se dostanou k moci, dělají v praxi, má s tradičním dělením na „pravo“ a „levo“ jen málo společného. Moderní demokratické společnosti jsou vysoce komplexními systémy, jejichž rozhodování o zásadních věcech je natolik mnohovrstevnaté a jejich řízení mnohých oblastí natolik expertní, že výrazné výchylky k ideologickým zásadám, které hájila tradiční levice nebo pravice, je v podstatě nemožné.
Pravice navíc není jen jedna a záleží na tom, o jaké pravici vlastně mluvíme: konzervativní, liberální, křesťansko-demokratické, populisticko-nacionalistické, nebo extrémní. Například prohlášení, že pravice se odlišuje od levice tím, že levice prosazuje velký zaopatřovací stát, kdežto pravice je spíše pro společnost založenou na svobodných jedincích a malém štíhlém státě, je sice nejčastějším, ale ve skutečnosti pouze jedním možným rozlišením mezi pravicí a levicí. Navíc se jedná o rozlišení ideologické, neodpovídající realitě, protože během více než jednoho století střetávání pravicových a levicových idejí přijala socialistická levice postupně většinu hlavních postulátů liberalismu a liberálové zase přijali koncept sociálního sátu. Poválečné západní demokracie tak postupně dokázaly uvést v soulad tři vzájemně antagonistická hesla francouzské revoluce: svobodu, rovnost, bratrství. Navzdory tomu, že jsme během posledních sto let byli svědky často hrůzných společenských experimentů, které byly extrémními podobami toho či onoho hesla, a navzdory tomu, že klasičtí liberálové dlouho reprezentovali především heslo svobody, zatímco klasičtí socialisté hesla bratrství a rovnosti, byly západní demokracie nakonec schopny vytvořit vnitřně rovnovážné systémy. V nich je svoboda reprezentována demokratickými institucemi a respektem pro individuální lidské svobody, rovnost je zaručena právním státem, a idea bratrství se realizuje prostřednictvím solidarity zabezpečované sociálním státem a robustní občanskou společností.
Vzhledem k tomuto vývoji mohou politici dnes chod západních společností—pokud jde o oblasti, v nichž se dříve tradičně odehrávaly pravo-levé střety (jako je hospodářská politika nebo sociální zabezpečení)–nanejvýš vylaďovat zásahy, které téměř bez výjimky oscilují ve velmi úzkém rozpětí okolo politického středu. Pravo-levé bitvy se posunuly do oblasti hodnot, jako jsou například role žen ve společnosti, práva menšin, národní stát versus nadnárodní integrace, či ekologie. Jinými slovy: levicový i pravicový liberalismus skončil v útrobách třetí cesty a sociální demokraté se od liberálů (i od křesťanských demokratů) dnes liší jen akcenty. Pravice se tak de facto smrskla na strany konzervativního typu a strany populisticko-nacionalistické.
Lze samozřejmě namítnout, že na rozdíl od Západu nedošly post-komunistické země ještě zdaleka k bodu, kdy většina pravo-levých konfliktů o povahu státu je vyřešena, a tradiční dělení na pravici a levici tudíž dává smysl. Potíž je v tom, že většina transformačních projektů v post-komunistickém světě není ani pravicová ani levicová. Dokonce i vytvoření moderního tržního hospodářství s pomocí privatizace je úkolem, kterého se v některých zemích lépe zhostily tzv. strany pravicové a v jiných zase tzv. strany levicové.
Budování právního státu a reformy hospodářské infrastruktury, soudnictví, státní správy i mnoho dalších oblastí nejsou na pravo-levé škále snadno zařaditelné. Skutečný pravo-levý souboj se tak může odehrávat jen v několika málo oblastech, jako je například rozsah systému sociálního zabezpečení, povaha penzijního systému, či výše deficitu státních rozpočtů. Ovšem i zde existují limity pro ideologické nadšence, protože téměř všechny post-komunistické země se ucházejí o členství v Evropské unii. Ta i v těchto oblastech nastavuje jasné mantinely, které pravo-levé vidění světa značně otupují. Česká republika, stejně jako ostatní kandidátské země, tak rychle spějí k bodu, kdy stejně jako na Západě, většina tradičních ekonomických a velkých sociálních témat pro pravo-levé spory bude stlačena k politickému středu a učiněna součástí pomyslné třetí cesty—tedy neideologického, věcného řešení problémů ve spolupráci s ostatními evropskými zeměmi.
Pravice i v českých poměrech bude stále méně spojována s liberály a křesťanskými demokraty a zúží se na konzervativce a národnicky orientované populisty, jejichž konzervatizmus může mít nádech heiderovské reakčnosti. Tradiční konzervativci to budou mít v postkomunistickém kontextu i nadále těžké, protože nemají po čtyřiceti letech komunismu co konzervovat. Jinými slovy: v české společnosti neexistuje žádný tradiční hodnotový systém, který se přirozeně strukturoval v dlouhém nepřerušovaném vývoji. Konzervativci to mají těžké i proto, že ve společnosti, v níž je heslem dne transformace (tedy rychlé zásadní změny), nemohou na rozdíl od konzervativců západních bránit ani status quo.
Obecně vzato, česká pravice měla až do nástupu komunismu velmi podobný charakter tomu, co se před našimi zraky obnovuje v posledních letech. V první republice byly pravicové strany—ať už se jednalo o národní demokraty, agrárníky nebo lidovce– směsí populismu, provincionalismu a nacionalismu. Označení „pravice“ bylo spíše hanlivé—i když nutno říci, že levicoví“ národní socialisté se populisticko-nacionalistické pravici v mnohém podobali. První republika nebyla kolbištěm střetů mezi demokratickou levicí a liberální pravicí, ale mezi levicí rozštěpenou na komunisty a sociální demokraty a populistickou pravicí.
Základní příkop v české politice ani dnes nevede mezi tzv. liberální pravicí a demokratickou levicí, protože až na různé akcenty v několika málo oblastech jim jde o společnou věc a pod tlakem EU budou stále více nalézat společný jazyk. Dělící čára je mezi stranami, které chtějí transformovat českou společnost ve skutečně fungující otevřenou demokracii, opírající se o živou občanskou společnost a právně regulované, ekologické a sociálně-tržní hospodářství evropského typu, a těmi stranami, které svým populismem a nacionalismem začínají připomínat prvorepublikové národní demokraty a národní socialisty. Specifickou kategorií, která též stojí v protikladu vůči stranám usilujícím o transformaci podle západoevropského střihu, jsou pak strany extrémistické a strany, které jsou pohrobky minulého režimu. Viděna z tohoto úhlu je budoucnost české pravice spíše pochmurná a nálepka pravice může mít brzy stejně hanlivý přídech, jako tomu bylo v Masarykově první republice.
Lidové noviny – 23. 3. 2001