Porážka politického machiavelismu

Lednové rozhodnutí Ústavního soudu, kterým na návrh prezidenta zrušilněkterá ustanovení volebního zákona přijatého navzdory protestům
menších stran opozičně-smluvními spojenci, je pro vývoj české
demokracie důležité hned z několika důvodů. Pokud by zákon, který
zvýhodňoval velké strany a měl zničit strany malé, zůstal v platnosti,
dočkali bychom se pravděpodobně vlády jedné strany či vlády jedné silné
strany v koaličním svazku s jednou stranou slabou.

Nedávná televizní krize nám přitom připomněla, že česká politická
kultura pro vládu jedné strany rozhodně nedozrála. I účelové mocenské
spojenectví dvou mocných stran, které vůči sobě jinak navzájem stojí v
opozici, vyústilo do pokusů ovládnout centrální banku, omezit sílu
politické konkurence a zmocnit se kontroly nad veřejnoprávními médii.
To poslední se nakonec nepodařilo jenom proto, že jeden z
opozičně-smluvních partnerů se rok a půl před volbami „oportunisticky“
zalekl
možných důsledků masového lidového znechucení z útoku na Českou
televizi.

Není těžké si představit, co by se stalo, kdyby nový zákon zůstal v
platnosti a parlament, vláda a možná i prezidentský úřad by tak
nejspíše byly pod kontrolou jediné strany. Navzdory tomu, že občanská
společnost během televizní krize ukázala, že se probouzí z dlouhého
spánku, nerozpakovala by se strana-samovládkyně v nepřítomnosti jiných
silných nezávislých institucí, jakými jsou například v anglo-saském
světě média a soudy, ovládnout celý veřejný prostor.

Rozhodnutí Ústavního soudu je důležité též proto, že ukázalo,
že systém ústavních pojistek v České republice pracuje. Poté, co
občanští a sociální demokraté dokázali jasně neústavní normu protlačit
oběma komorami parlamentu, zafungovali prezident a Ústavní soud jako
strážci ústavního pořádku. Ukázalo se, že voluntaristické změny
základních pravidel politické hry nebudou tak snadné, jak si političtí
inženýři v ODS a ČSSD představovali.

Rozhodnutí Ústavního soudu též v podstatě učinilo z opoziční-smlouvy už
jen cár papíru, neboť z hlavních bodů této smlouvy nyní nezbývá nic.
Jasné vítězství čtyřkoalice v senátních volbách na podzim minulého roku
znamenalo konec nadějí opozičně-smluvních stran omezit ústavní
pravomoci prezidenta a České národní banky. ODS navíc přišla o místo
předsedy Senátu, a šance Václava Klause na získání úřadu prezidenta se
výrazně zmenšily. Kromě vrcholných postů v Poslanecké sněmovně tak
poslední velkou dividendou opoziční smlouvy pro ODS byla už jen možná
změna volebního zákona. Politickým odkazem smlouvy tak zůstane její
nejtemnější stránka—vytvoření prostředí, v němž nebezpečně prorostla
politická moc dvou stran stojících nad státem s mocí podivných
ekonomických struktur.


Nová Přítomnost – duben 2001

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..