K tématu identity ve sjednocující se Evropě řekl v projevu v Bundestagu, 24. dubna 1997 český prezident Václav Havel následující věty: „Naše identita je spolutvořena mnoha vrstvami či okruhy toho, co by se dalo obecně nazvat naším domovem. Jednu z těchto nazýváme vlastí. Rozumíme tím obvykle zemi, v níž žije národ, jehož jsme příslušníky.“
Koncepce vlasti omezené jen na vlastní národ v sobě ovšem podle Havla obsahuje nebezpečí, že vlast bude pochopena „spíš jako nevětraný pelech, než jako odrazová plocha k lidskému rozmachu; spíš jako nástroj jeho izolace od druhých, než jako místo, které mu k druhým otevírá cestu.“ Protože moderní svět zvolna překonává tradiční pojetí národního státu jako jakéhosi vyvrcholení národní existence, mělo by podle Havla postupné překonávání národního státu v jeho tradičním pojetí vést i k nové reflexi pojmu vlast.
Měli bychom se učit prožívat vlast opět – tak, jak tomu bylo zřejmě kdysi – jako náš kus „světa vůbec“, tedy jako něco, co nás umísťuje ve světě, nikoli jako to, co nás z něj vytrhává. To všechno znamená, že by měl být kladen stále silnější důraz na svět hodnot, které pro nás svým osobitým způsobem naše vlast zpřítomňuje, či se snaží nebo měla by se snažit – jako stát – zpřítomnit, než na svět vnějších znaků, s nimiž je spojena, jako je například genetický původ, jazyk či barva pleti jejích obyvatel, nebo jako je tvarosloví památek, zvyků či tradic, jež jsou pro ni charakteristické.
Ve sjednocující se Evropě, Evropané budou dříve či později muset i Evropu pochopit jako svou vlast, byť zvláštního druhu. To je však myslitelné jen za předpokladu, že pochopí vlast jako otevřenou strukturu. Otevřenou nejen v tom smyslu, že část citů, vyhrazených dosud národnímu státu, se může vázat k regionu či naopak k celému kontinentu. Evropa by se měla daleko zřetelněji stávat vlastí našich společně sdílených hodnot, tak jak vyrůstají z našich nejlepších duchovních tradic i nabytých historických zkušeností.
Je jasné, že takto vymezený pojem vlasti se úzce váže k pojmu identity, a že vytvoření společné evropské identity, kterou budeme schopni internalizovat jako svou vlastní, nebude snadný. Pro nás, Čechy, je tento, úkol o to obtížnější, že od nás k Evropě nevede přímá cesta. Vede přes Německo. Vrátíme-li se ještě na okamžik k Havlovi, ve svém projevu na Karlově universitě v roce 1995, problém popisuje takto:
„ Vztah k Německu a k Němcům je pro nás čímsi víc než jen jedním z mnoha témat naší diplomacie. Je to součást našeho osudu, ba přímo naší identity. Německo je naše inspirace i naše bolest; zdroj pochopitelných traumat i mnoha předsudků a bludů, jakož i měřítek, k nimž se vztahujeme; někdo vnímá Německo jako naši hlavní naději, jiný jako naše hlavní nebezpečí. Lze říct, že postojem k Německu a k Němcům se Češi nejen politicky, ale i filozoficky definují a že typem tohoto postoje vymezují nejen svůj vztah k vlastní historii, ale také sám typ svého národního i státního sebepochopení. Co to pro nás znamená? Nic víc a nic méně, než že bychom měli o česko-německém tématu mluvit veřejně, otevřeně, věcně a s plným vědomím, že mluvíce o něm, mluvíme sami o sobě“.
Jinými slovy“ česká identita se vždy utvářela v zrcadle němectví. Byla vždy poměřována tímto zrcadlem. To, co se po téměř tisíc let vracelo nám, Čechům, jako obraz z tohoto zrcadla, bylo pevnou a důležitou součástí naší identity. Vztah s Němci byl vždy složitý a byl po dlouhou dobu esencí vztahu s Evropou. Nebyl nutně vždy zcela harmonický (stačí připomenout husitství nebo dobu pobělohorskou), přesto skutečně vážným způsobem se tento obraz začal všelijak křivit až v posledních dvě stě letech, kdy se objevily národní státy. Vyvrcholením onoho křivení pak byly pukliny v německém zrcadle, které se objevily ve dvacátém století a vedly nakonec v podobě hitlerovské okupace a následného vyhnání českých Němců až ke kolapsu vztahů, které existovaly po tisíc let.
Po roce 1945 se velká část německého prostoru změnila v prostor vskutku evropský. Němci, aniž by ztratili povědomí své národnosti, se pod tlakem Ameriky přeměnili v politický národ. Zatímco před rokem 1945 bylo evropanství obsaženo v němectví jako jakýsi spodní sediment, po druhé světové válce se němectví začalo rozpouštět v evropanství. Být Němcem znamená dnes především být Evropanem. S použitím Havlova jazyka by se dalo říci, že Němci od roku 1945 našli v podobě Evropy novou vlast. V tom, co chtěl Hitler sjednotit silou pod praporem němectví, nakonec Německo našlo svou vlast, když zavrhlo nacionalismy 19. století, přijalo hodnoty demokracie a vrátilo se ke kořenům německého humanismu, který pomáhal stvořit humanismus evropský.
A co Češi? Ono velké německé zrcadlo, s nímž se po staletí konfrontovali při hledání své identity, bylo nejprve částečně vytlačeno za hranice nového československého státu v roce 1918, pak nakřápnuto hitlerismem, silně poškozeno vyhnáním Němců, a nakonec zcela zatemněno železnou oponou. Po 41 let se pak toto zrcadlo objevovalo jen v podobě různých karikatur, jakými byly pojmy revanšismu, západního kapitalismu a koneckonců i východoněmeckého socialismu.
Identita obou národů byla těžce poznamenána hitlerovským totalismem, a identita Čechů (a východních Němců i totalismem komunistickým). Když jsme se my, Češi, po roce 1989 rozhlédli, zjistilo mnoho z nás téměř z překvapením, že cesta k naší nové identitě, tedy identitě jednoho z národů sjednocené Evropy, vede opět přes Německo—a to nejen ve fyzickém smyslu. Jak ale slepit ono rozbité zrcadlo? Jak najít všechny střepy a dát je dohromady?
A jak pochopit vše, co se v době naší nesvobody stalo ve velké části Německa, když k tomu nově vzniklá demokracie nemá ani potřebné mentální nástroje? Vždyť, jak už bylo naznačeno, změnila se mezitím samotná identita Německa, které se postupně přeměnilo v etnicky definovaného národního státu v politický stát evropský. Češi téměř okamžitě po pádu komunistického režimu začali deklarativně usilovat o totéž, ale většina si neuvědomovala, že západní Němci se mohli stát skutečně evropským národem pouze proto, že se vypořádali se svou minulostí. V tom měli viditelný náskok i před například Rakušany, kteří tentýž historický úkol nezvládli stejným způsobem jako západní Němci.
Podíváme-li se na českou stranu, vidíme, že prvorepubliková identita se z velké části zhroutila s náporem hitlerismu, aby jí pak polo-demokratický poválečný režim zasadil poslední ránu odsunem sudetských Němců. Za železnou oponou byli Češi ponecháni svému osudu—s Východem. Západ reprezentovaný po staletí Němci zmizel, neboť i z té poslední části Německa, kam měli Češi po roce 1948 přístup, se stal Východ.
Ve snaze slepit opět dohromady ono zrcadlo, kterým se Češi poměřují s Evropou, narážíme tedy na mnoho problémů. Vyhnání sudetských Němců v tomto kontextu není jen nedemokratickým aktem založeným na principu kolektivní viny—či důsledkem nákazy bacilem totality, jak to ve svých prvních projevech po roce 1989 popisoval často Havel. Vypořádání se s vyhnáním milionů spoluobčanů německé národnosti je dnes především otázkou naši vlastní identity. Jestliže chceme aspirovat na to, aby se naši novou vlastí stala Evropa, která stojí na hodnotách demokracie a humanismu, není dost dobře možné ponechávat ve slepeném zrcadle, v němž hledáme naši identitu, černou díru.
Jedná se ovšem vskutku o velké sousto. Vyhnáni Němců bylo hřebíčkem do rakve československé demokracie, změnilo tvář země, majetkové poměry a dodnes ovlivňuje právní systém. Nejde tak jenom o to, že vypořádání se s vyhnáním a dalšími problémy v česko-německých vztazích ve dvacátém století je svázáno s možnými ekonomickými, právními a politickými dopady. Jde i o to, že pravdivé vypořádání se s vyhnáním Němců musí být součástí vypořádání se i s dalšími oblastmi v naší historii, o nichž se ve veřejných debatách po roce 1989 zatím spíše mlčí. Jsou jimi například kolaborantské chování mnoha Čechů během nacistické okupace nebo více či méně aktivní participace většiny obyvatel na chodu komunistického režimu.
Není divu, že vzhledem k tomu, že proces skutečného vypořádání se s vlastní minulostí—navzdory všem deklarovaným tlustým čárám, deklaracím o usmíření a dalším, třeba i pozitivním, krokům hledícím do budoucnosti—skutečně ani nezačal, přežívá v českém národním vědomí celá řada mýtů, týkajících se mimo jiné i Německa. Pro mnoho českých občanů je tak například těžké přijmout ideu sjednocené Evropy jako nového měřítka identity, neboť ji poměřují strachem z dominantního Německa—částečně tedy obrazem Německa vycházejícího z onoho rozbitého zrcadla, v němž se Německo mnohým Čechům zjevuje jako jakási karikaturní podoba z dob minulých.
I tady se projevuje nesouměřitelnost cest obou národů do společné evropské vlasti. Zatímco Němci řešili a částečně ještě stále řeší otázku, jak být evropským národem a zůstat motorem evropského sjednocení tak, aby se jich ostatní národy nebály a nepodezřívaly je z vedlejších úmyslů, Češi musí řešit otázku, jak se stát novodobými Evropany tak, aby se přitom nemuseli bát Němců. Někteří vysocí představitelé obou zemí lobují za federalizaci Evropy—na obou stranách ale z naprosto jiných důvodů. Němci částečně proto, aby rozptýlili obavy, že coby nejmocnější stát Evropy, s historií, kterou maní za sebou, budou dominovat Evropské unii národních států; Češi (v podání Havla a v poslední době i ministra zahraničí Kavana) možná částečně proto, že federalizace Evropy se zdá být způsobem jako cestou do Evropy Německo částečně obejít. Být součástí sjednocené Evropy, v níž je váha Německa rozpuštěna například federalizací, se může jevit jako lákavý způsob, jak pomoci Čechům, aby se k nevyřešeným otázkám v česko-německých vztazích (a potažmo tedy k otázkám velké části své národní identity) vrátili z pozice většího sebevědomí. Neboť nedostatek sebevědomí se zdá být jednou z největších překážek na cestě k vypořádání se s vlastní minulostí Zároveň ovšem není možné dějiny ošidit tak, že například v mylné snaze uchránit národní identitu chápanou víceméně etnicky, obejdeme nakonec i Evropu a budeme se snažit, jak se o to pokouší novodobá česká konzervativní pravice, hledat spojence v Americe na úkor Evropy. Nakonec totiž neexistuje způsob jak úplně obejít Německo. Museli bychom obejít vlastní historii.
V projevu na Karlově Universitě v roce 1995 Havel argumentoval, že bychom se spolu s Němci měli především dohodnout, jakou roli přisoudíme minulosti. Shoda v této věci by měla mnoho významných důsledků. Především by podle něj znamenala, že končí čas omluv a nastává čas věcného hledání pravdy. Prezident dále řekl: „Význam omluv, které vyslovili představitelé demokratického Německa všem národům i vlastním občanům za to, co jim způsobil nacismus, byl veliký a otevřel dveře k novému soužití. K témuž cíli směřovalo i vše, co jsme na naší straně řekli o poválečném odsunu.“
Havel měl jistě pravdu, když tvrdil, že prostě nejsme schopni napravit vše, co špatného se v dějinách stalo. Problematičtější je ovšem tvrzení, které je zakódováno i v deklaraci o česko-německém usmíření, že dějiny lze někdy napravit už pouze tak, že minulost ponecháme takzvaným odborníkům a my sami máme odvahu tvořit budoucnost. Tento předpoklad by možná byl smysluplný, pokud by se některé otázky minulosti (které nám žádné úsilí tvořit budoucnost bez kontextu nepomůže vyřešit), tak bytostně a bolestně nedotýkaly naší identity.
Byl by smysluplný také tehdy, kdyby se Češi dokázali se svou historii vypořádat alespoň částečně tak, jak to učinili Němci. Je poněkud problematické oceňovat německé omluvy za minulost a vidět německé vypořádání se z minulostí jako dobrý základ pro budoucí věcné hledání pravdy, když ani v česko-německé deklaraci o usmíření se nakonec Česká republika skutečně opravdově za vyhnání neomluvila. Je problematické tvořit společnou budoucnost, když v jejím podloží, tvořeném, ať chceme či ne minulostí, je spousta věcí zametena pod koberec a o spoustě věcí se tak hovoří prazvláštním jazykem připomínajícím doby minulého režimu. Vede se tak například spor o to zda používat samotného pojmu vyhnání (místo pojmu odsun), zda spojenci dali k vyhnání zelenou (jakoby vyhnání nakonec neuskutečnili o své vůli Češi), zda je či není třeba rušit Benešovy dekrety (když jsou údajně stejně vyhaslé), či zda by šlo případnou omluvu oddělit od konkrétních praktických kroků, jako je i třeba jen symbolické majetkové vypořádání s vyhnanými. Je jistě dobré, že některé kroky k nápravě křivd jsou činěny pod praporem deklarace o usmíření, je velmi dobré, že existuje Česko-německý fond, že se vedou diskuse o bezproblémové budoucnosti.
Přesto v jazyku, kterým se o tom všem hovoří, je zakódována divná schizofrenie, která naznačuje, že konec času omluv a začátek věcného hledání pravdy zatím skutečně nenastaly, navzdory přáním politiků. Nenastanou do té doby, dokud česká společnost neprojde podobným procesem kritické vnitřní introspekce, jakým prošlo Německo v šedesátých a sedmdesátých letech. Do té doby, dokud díry v rozbitém česko-německém zrcadle budou pokřivovat náš vlastní obraz, bude také i česká identita poněkud děravá a pokřivená. Do té doby nebudeme v evropské vlasti, o které mluvil Havel, opravdu doma.
Literární noviny 16 – 18. 4. 2001