Během deseti let, které uplynuly od vzniku Občanské demokratické strany, jsme byli svědky tří fází ve vývoji tohoto uskupení. Od vzniku ODS v roce 1991 až zhruba do roku 1993 hrála v české politice Klausova strana–navzdory nejrůznějším přehmatům a nepovedené privatizaci–v podstatě pozitivní roli. Klausovo rozhodnutí vyčlenit se z Občanského fóra a začít budovat ODS jako standardní součást standardního stranického systému bylo správné. Během tohoto období byla strana též motorem mnohých změn. Na jejím celkovém pozitivním přínosu transformačnímu procesu málo změní dnešní argumenty, že mnohé šlo udělat jinak, rychleji nebo průhledněji.
Zhruba od roku 1994 ODS ovšem přestala být dynamickým hýbatelem reformního procesu a stále více se začala dostávat nejen do vleku událostí ale i mocných a neprůhledných hospodářských skupin, které sama pomohla stvořit v předešlém období. Vypuknutí nějakého korupčního skandálu uvnitř strany nebo problémů s neprůhledným financováním bylo jen otázkou času. Liberální program strany se stále více stával pouhou rétorikou. Vidina udržení moci i po volbách v roce 1996 začala předáky strany, včetně Klause, postupně měnit v populisty, za jejichž politickou a hospodářskou agendu by se nemusela stydět žádná populistická levicová strana.
Hlavní zlom v chování strany ovšem přišel na konci roku 1997. Až do rozkolu ve straně a následného pádu koaliční vlády vedené ODS, způsobených skandály okolo stranického financování, měla totiž ODS ještě stále určitý potenciál se vnitřně zreformovat. Bylo tomu tak proto, že v jejím vedení byla kromě Václava Klause ještě stále celá řada dalších výrazných osobností, které mohly pomoci straně nalézt nový směr a alespoň částečně jí vrátit k původním liberálním idejím. Koneckonců revolta vedená Janem Rumlem a Ivanem Pilipem nebyla pokusem stranu rozštěpit, ale především (navzdory neochotě Klause) pokusem stranu donutit začít brát vážně problémy se stranickým financováním a rostoucí nespokojenost se směřováním strany.
Výsledkem revolty ovšem nebyla očista ODS, nýbrž vyhnání rebelů. Klaus krizi ustál, ale ODS zaplatila velkou cenu. Pro veřejnost se stala do značné míry stranou jednoho muže, který se obklopil politiky bez charismatu, mezi nichž jedinou skutečnou osobností zůstal kontroverzní Miroslav Macek. ODS se tak začala stále více podobat samotnému Klausovi. Od roku 1998 směřování ODS stále více odráží Klausův národnický konzervatizmus, lpění na moci za každou cenu a chápání politiky jako machiavelistické šachové partie. Ačkoliv voliči ODS ve velké většině podporují vstup do Evropské unie, vedení strany se v souladu s Klausovou osobní nechutí vůči EU chová stále více protievropsky.
Ať už si ovšem myslíme o Klausovi cokoliv, je pravdou, že pokud jde o technologii moci, zůstal nejschopnějším českým stranickým předákem, který těží ze svého nepopiratelného charismatu. Hlavní problém strany od roku 1997 spočívá v tom, že nikdo ze skupiny politiků, kteří jsou s Klausem ve vedení strany, není skutečnou politickou osobností, která může bez Klause stát na vlastních nohou. Po odchodu skutečných osobností na začátku roku 1998 je Klaus obklopen přitakávači, jejichž hlavní kvalitou je schopnost rozehrávat nejrůznější účelové politické hry
ze závětří Klausovy osobnosti.
Za fasádou samolibých gratulací straně a jejímu lídrovi při oslavách desátého výročí ODS pravděpodobně mnohým slušným členům ODS vrtala hlavou nepříjemná otázka, co by se stalo, kdyby Klaus z nejvyššího stranického postu odešel. V roce 1997 mohla ještě jeho místo bez velkých otřesů pro stranu převzít některá z výrazných osobností v jeho závěsu. Dnes je situace zcela jiná. ODS bez Klause–vedená Ivanem Langerem či Janem Zahradilem či Petrem Nečasem a reprezentovaná, bez odstiňujícího efektu Klausovy osobnosti, tvářemi Marka Bendy, Libuše Benešové, Petra Štěpánka či Kateřiny Dostálové—v politické soutěži jen těžko obstojí.
A protože je ODS po deseti letech vskutku silnou a zaběhnutou stranou,
je pravděpodobné, že se v okamžiku Klausova odchodu z čela strany strhne bitva mezi Klausovými stíny v současném vedení ODS a mnohem dynamičtější a pro veřejnost mnohem přijatelnější skupinou, reprezentovanou některými hejtmany a starosty velkých měst. Právě mezi těmito politiky je celá řada charismatických osobností, z nichž většina má silné výhrady proti antievropské linii současného vedení a zatuchlému národnictví. ODS s odchodem Klause nezanikne, ale zcela jistě se promění. Ti politici v současném vedení, kteří vsadili vše na Klause, skončí v politickém zapomnění. Politici, zejména ti regionální, kteří se zatím moudře nepouští do otevřeného střetu s Klausem a jeho lidmi, budou mít za několik let velkou šanci přeměnit ODS alespoň částečně v to, čím chtěla být, když před deseti lety vznikala.
MF Dnes – 26. 4. 2001