Není možná nijak zvláštní, že v postkomunistické společnosti, která zmeškala 40 let vývoje, se mnozí politici a tvůrci veřejného mínění– oslněni svou, před nedlouhým časem nabytou, možností svobodně se vyjadřovat ke všemu a o všem–stále znovu pokouší vynalézt kolo namísto toho, aby se jednoduše občas podívali na příklady zemí okolo nás. Výsledkem ovšem je, že navzdory tomu, že v západní Evropě existují například docela dobře fungující modely zdravotnictví, školství nebo penzijních systémů, v České republice jedenáct let po pádu komunistického režimu nefunguje díky našim domácím politickým vynálezcům dobře ani jedna z těchto oblastí—a mnohé další.
Nějakou dobu se zdálo, že v případě úkolu tak komplexního, jakým je
připojení se k Evropské unii, zapomenou čeští politici a teoretici na své nutkání vše od základu znovu vynalézat a uznají, že navzdory různým problémům je EU nejúspěšnějším evropským projektem v historii kontinentu, který—kdyby nic jiného—zabezpečil, že už přinejmenším dvě generace západních Evropanů žijí v míru, stabilitě a prosperitě. V české kotlině se ovšem můžeme například od politiků a teoretiků velké parlamentní strany dovědět, že projekt evropského sjednocení je nedemokratický, neefektivní, nebo dokonce nebezpečný! Takové argumenty ovšem nevyjevují nic objevného o unii. Vyjevují pouze (jako tolik jiných diskusí) to, že nám o 40 let ujel vlak, a že významný proud našeho politického myšlení zůstává beznadějně provinciální.
Použijeme-li totiž metodu prostého srovnání se zeměmi podobných osudů a velikosti, zjistíme, že EU je projektem daleko více úspěšným než neúspěšným, a že z připojení k EU můžeme pouze těžit. Jeden z argumentů používaný českými euroskeptiky proti EU je, že údajně oslabuje národní identity. Podíváme-li se ovšem na příklady Irska, Portugalska, Řecka nebo Španělska—zemí podobných té naší svou diktátorskou minulostí nebo chudobou v době vstupu—zjistíme, že ani jedna z těchto zemí žádnou ztrátu identity neutrpěla. Naopak: to, že se tyto země s pomocí EU staly ekonomicky silnější a politicky viditelnější, jejich národní hrdost jen posílilo.
Další z euroskeptických argumentů zní, že projekt evropského sjednocení údajně omezuje demokracii. Podíváme-li se ovšem do jednotlivých členských zemí EU, zjistíme, že od doby svého připojení k EU jejich demokratické systémy nijak neutrpěly. Naopak. Zatímco v oblastech důležitých pro harmonické fungování unie, jednotlivé země skutečně předaly část svých národních kompetencí do rukou unijních orgánů, přijaly zároveň do svého zákonodárství celou řadu standardů, které kvalitu demokracie jenom posilují. Demokracie totiž není, jak si často představují naši domácí teoretici, jen pouhá sada politických mechanismů, která zajišťuje vládu většiny, „která bere vše“. Demokracie nefunguje bez jasných právních pravidel, vynutitelnosti práva, průhlednosti trhů, či respektu pro nejrůznější menšiny. Je více než pravděpodobné, že bývalé diktatury, které jsou dnes členy EU, by jen těžko tak rychle (či vůbec) staly modelovými demokraciemi a tržními ekonomikami, kdyby neakceptovaly standardy EU.
Všechny země, se kterými se můžeme srovnávat, z členství v EU zcela jednoznačně profitovaly též ekonomicky. Bylo tomu tak nejenom proto, že k nim z EU plynuly obrovské prostředky určené k vyrovnání ekonomických rozdílů uvnitř unie, ale též proto, že členství v EU znamenalo přijetí již zmíněných právních a ostatních standardů. To z původně chudých zemí nejen učinilo prostředí přitažlivé pro investory, ale též pomohlo vymanit jejich ekonomiky z prostředí neprůhledných korupčních praktik a nejasných pravidel hry. Ty totiž nakonec zadusí i tu nejliberálnější tržní ekonomiku.
Irsko, které coby čerstvý člen bylo ještě před dvaceti lety nejchudší zemí EU, se dnes může chlubit vyšším národním důchodem na hlavu než Velká Británie, pro kterou po staletí nebylo ničím jiným než opovrhovanou kolonií. Stejně jako pro nás vede cesta do Evropy přes Německo, ve vztahu k němuž máme jistý pocit méněcennosti, pro Iry totéž reprezentovala Británie. Dnes je Británie chudším velkým bratrem prosperujícího Irska, které se nechodí o nic doprošovat do Londýna.
Jestliže se někteří domácí politici cítí ohroženi procesem dalšího sjednocování Evropy, bylo by dobré, aby nejprve odpověděli na otázku, zda tak opravdu činí proto, že jsou přesvědčeni o nedemokratičnosti projektu, v němž svobodné národní státy po svobodné a důkladné diskusi předávají své některé další funkce na nadnárodní úroveň. Nečiní tak tito politici především proto, že je pro ně nepříjemná představa, že by přestali být velkými rybami v malém rybníce a stali se průměrnými rybami v evropském moři? A nečiní tak někteří proto, že jsou ve vleku mocných finančních skupin, které si nejméně ze všeho přejí, aby i u nás začalo fungovat standardní právní prostředí a vynutitelnost zákonů? Až si odpovíme v domácí diskusi upřímně i na tyto otázky, bude teprve možné brát názory českých „euroskeptiků“ vážně.
Hospodářské noviny – 8. 5. 2001