Ačkoliv česká politická scéna je poměrně přehledná, lze jen těžko předpovědět, kdo bude v České republice vládnout po volbách v roce 2002. Je tomu tak zejména proto, že—jak jsme se přesvědčili po volbách minulých—v rozhodování postkomunistických českých politiků, na rozdíl od politiků ve vyspělých demokraciích, hrají značnou roli „nepolitické“ faktory, jakými jsou například nejrůznější osobní záště a osobní ješitnost. Kdybychom v předpovědi povolebního vývoje v roce 1998 spoléhali jen na prvoplánové politické faktory, jako je například ideologická spřízněnost, vládla by nám již třetím rokem většinová pravicová koalice Občanské demokratické strany, Unie svobody a lidovců. Kdybychom se řídili jinou, tehdy prominentní politickou úvahou—totiž že US vznikla proti ODS a jejím praktikám—vládla by nám nyní koalice ČSSD, US a lidovců.
Z hlediska prvoplánové logiky je nejpravděpodobnější koalicí po volbách v příštím roce koalice ODS a čtyřkoalice, protože obě formace stojí na pravo od středu a průzkumy veřejného mínění naznačují, že součet jejich preferencí by měl dát dohromady parlamentní většinu. Problémem ovšem je, že důvody pro které se spolupráce ODS a dvou větších stran 4K nemohla uskutečnit v roce 1998, trvají. ODS se nijak nevypořádala s pochybnými finančními praktikami, které vedly k jejímu rozštěpení, je stále vedena Václavem Klausem, a navíc se v posledních několika letech posunula do polohy konzervativní euroskeptické strany, která dnes vyznává, pokud jde o přibližování k Evropské unii, zcela jiný étos než 4K.
Ta je, pokud jde o vstup do EU, dnes mnohem blíže sociálním demokratům. Možné koalici 4K a ČSSD ovšem budou zase bránit ideové rozpory v oblastech, v nichž se prominentně profiluje pravo-levé vidění světa, jako jsou například reformy penzijního systému, zdravotnictví či školství. Na personální úrovni je ovšem po odchodu Miloše Zemana z čela ČSSD koalice mezi ČSSD a 4K realističtější než spolupráce 4K a ODS.
Bylo by ovšem chybou podcenit Václava Klause, který zůstává nejschopnějším českým politickým stratégem. Lze předpokládat, že Klaus se stejně jako v roce 1998 nenechá vytlačit do čisté opozice a nebude váhat vytvořit plnohodnotnou koalici ani s ČSSD, pokud mu to přinese výhody. Důležité je i to, že předseda ODS má, jak se zdá, namířeno na Hrad. K tomu bude ovšem potřebovat vytvoření skutečně silné většinové koalice—pokud možno takové, která by měla většinu i v Senátu. Z tohoto hlediska dává koalice ODS se čtyřkou větší smysl a jeví se jako nejpravděpodobnější povolební konfigurace.
V úvahách o povolebním vývoji je ovšem třeba počítat přinejmenším se třemi možnými faktory překvapení. Prvním je možnost, že ČSSD může navzdory předvolebním proklamacím nabídnout spolupráci komunistům—cosi, co bude pro mnoho sociálních demokratů silným pokušením, pokud by ČSSD ve volbách opět zvítězila a obě strany by byly schopny dát dohromady parlamentní většinu.
Druhým možným překvapivým vývojem, s nímž zatím málokdo počítá, je rozpad 4K—ať už před volbami nebo hned po volbách. V takovém případě by povolební aritmetika mohla vypadat velmi podobně jako v roce 1998 a mnohé by záleželo na tom, zda například ODS by byla schopná dát dohromady parlamentní většinu jen s US, nebo zda ČSSD by byla schopná dosáhnout téhož pouze ve spolupráci s KDU-ČSL. Možné jsou i koalice ODS, US a KDU-ČSL či koalice ČSSD, KDU-ČSL a US. Je totiž pravděpodobné, že US by se po potupných zkušenostech s opoziční smlouvou a ve světle skutečnosti, že ČSSD má nové vedení, nestavěla tentokrát ke koalici s ČSSD tak odmítavě jako v roce 1998.
Třetím překvapením může být vznik a případný úspěch nové politické strany, která by mohla politickými kartami notně zamíchat. Je jasné, že pokud by taková strana měla být, na rozdíl od minulých pokusů, úspěšná, nemohla by být jen rozplizlým hnutím či intelektuálským spolkem, ale
skutečnou stranou s jasným programem, strukturou a sítí regionálních poboček. Její vedení by nemohlo být jen přehlídkou známých osobností s různými pohledy na svět, ale muselo by být skutečným, koherentním politickým týmem. Pokud by taková strana vskutku vznikla, existuje pro ni v politickém středu dostatek místa po té, co se 4K i nadále vymezuje převážně pravicově a ČSSD se na svém sjezdu vymezila spíše jako tradiční levicová strana.
Ať už dopadnou volby jakkoliv, je jasné, že zejména dvě témata budou hrát důležitou roli při sestavování povolebních koalic. Tím prvním je otázka prezidentství, tím druhým vstup do EU. Parlament zvolí nového prezidenta země sedm měsíců po parlamentních volbách. Po téměř třinácti letech prezidentství Václava Havla půjde o změnu, která bude mít zásadní význam pro samotnou identitu země. Některé strany budou mít tendenci učinit z volby hlavy státu součást povolebního dohadování, jiné ji budou vidět jako principiální otázku, s níž se politicky nekupčí.
Prezidentský faktor tak může v povolebních vyjednáváních sehrát důležitou roli.
Důležité též bude, jak se jednotlivé strany budou schopny shodnout na další strategii přibližování k EU. Je jasné, že zejména ODS bude v tomto ohledu poněkud izolovaná a její přílišně zdůrazňování pochyb o našem směřování do EU jí může nakonec zavřít dveře k možným povolebním koalicím stejně, jako tak může učinit případné přílišné usilování Václava Klause o prezidentský úřad.
Hospodářské noviny – 17. 5. 2001