1. Je možné si politologa představit jako člověka, který kritizuje nebo chválí kroky politiků stejně jako to dělají kritikové v umění, nebo je to člověk, který kroky politiků vykládá díky znalosti pozadí a souvislostí?
Především bych chtěl říci, že v západním pojetí je politologie společenská věda nebo, řekněme, jedno odvětví filozofie. Politologové jsou teoretici, kteří studují politiku, stát, občanskou společnost a další oblasti a snaží se najít určité zákonitosti ve fungování těchto oblastí společenského života. Nevím, proč se v českém kontextu ukal pojem „politolog“jako označení pro politické analytiky. Na Západě se tyto dvě profese striktně odlišují. Politický analytik dělá něco zcela jiného než politolog: analyzuje (a někdy chválí či kritizuje) kroky politiků, popřípadě kroky politiků vykládá na pozadí širších souvislostí. Musím se přiznat, že mě směšování těch dvou pojmů u nás docela vadí—částečně i proto, že jsem na jedné straně vzděláním právník a politolog, ale to, co obvykle dělám pro média, je politická analýza, nikoliv politologie. Politologie se hodí spíše pro vysokoškolské učení či psaní pro odborné publikace. Přičemž politickému analytikovi samozřejmě vůbec neuškodí, když politologii studoval.
2. Mám pocit, že u nás na rozdíl od západní ciziny na televizní obrazovce a v tisku vykládají politikové, co si máme myslet o politice a o nich samotných. Připomíná mi to situaci, kdy se na televizní obrazovce baví sami výrobci, který prací prostředek je lepší. Samozřejmě musí představit svoje myšlenky, záměry i to, co dělají, ale neměli by o výsledcích diskutovat lidé nezainteresovaní, tedy novináři a politologové?
Nelze než souhlasit. To, že novináři dovolují našim politikům, aby sami neustále vykládali, co si máme o politice myslet, je, mám za to, typicky postkomunistický fenomén. V naší mladé demokracii prostě panuje v celé řadě oblastí zmatení pojmů a špatná dělba práce. Tím, že novináři nechávají politiky, aby občany neustále poučovali, co si mají myslet o krocích politiků, dělají medvědí službu demokracii.
3. Jsou ve světě obvyklé naše nedělní rozpravy politiků?
Což o to, v mnohých demokratických zemích to není neobvyklé, ale děje se tak většinou jinak a v jiném formátu. Moderátoři takových programů jsou osobnosti, které svým společenským významem předčí velkou většinu politiků. Jsou to instituce. Politici do jejich pořadů chodí s tím, že vědí, že si nemohou dovolit žádné velké chyby, poučování, nebo propagandu. U nás se bohužel zatím nikdo takový nevynořil. Anebo se například velké televizní stanice bojí na politiky těžké moderátorské váhy nasadit. Nechtějí si to s politiky rozházet.
4. Co si myslíte o české politické scéně a české politice deset let po listopadu 1989?
Domnívám se, že naším hlavním problémem 11 let po pádu komunistického režimu je skutečnost, že politická reprezentace téměř kompletně sestává z první generace postkomunistických politiků. Tito lidé jsou všichni tak či onak zakořeněni ve stereotypech myšlení a chování normalizační éry. Vcelku dobře se přizpůsobili—jak je ostatně českou národní tradicí—novým poměrům tak, že přijali jazyk a znakovou stránku demokracie. Ale hlubině to žádní velcí demokraté nejsou. Ohánějí se různými ideologiemi a naučenými politickými frázemi, ale je to vše naprosto instrumentální, bez skutečného obsahu. Tito lidé se bojí nejen občanské společnosti ale i skutečného přílivu nových lidí do jejich stran. Politické strany tak zůstávají uzavřené a fungují stále ještě tak trochu na principu demokratického centralismu. Domnívám se, že dokud nám vládne tato první generace postkomunistických politiků, nemůžeme doufat, že se tvář naší politiky příliš změní. Tito lidé chápou politiku jako především mocenské šachy, souboj o různé výhody pro sebe samé. Nechápou politiku jako veřejnou službu, pro kterou si je veřejnost vydržuje ze svých daní. Problémem samozřejmě je i to, že na tyto politiky není vyvíjen dostatečný tlak. Občanská veřejnost je u nás zatím velmi slabá.
5. Kam směřuje česká společnost z pohledu sociologa?
V dlouhodobém výhledu nemám o českou společnost obavy. I když naše demokracie často kulhá na tu či onu nohu, je to, alespoň znakově, demokracie, která poskytuje prostor pro svobodu. To znamená, že se v lůně této zatím nerozvinuté demokracie bude postupně rodit silná občanská společnost, která si vynutí různé formy veřejné kontroly vůči politické sféře.
Důležité je zejména to, že jsme součástí demokratického mezinárodního kontextu. Jsme obklopeni demokraciemi, usilujeme o vstup do Evropské unie, jsme členem NATO. První republika takové štěstí neměla. Existovala v prostoru vesměs nepřátelském demokracii a nakonec na to doplatila. Obecně platí to, co věděl už Mojžíš, když po dvě generace putoval se svým národem pouští, a co koneckonců často připomínal i Masaryk. Aby se z národa zmrzačeného otroctvím stal skutečně svobodný, vzpřímený národ, potřebuje dvě generace nepřerušovaného vývoje ve svobodě.
6. Někteří čeští politikové velmi kritizovali aktivity jako byl Impuls 99 nebo Sdružení Děkujeme odejděte. Jsou podobné občanské aktivity ve světě obvyklé anebo je pravda, že když občan chce něčeho dosáhnout, je jeho jedinou možností vstoupit do nějaké strany a stát se politikem?
Občanské aktivity, které různým způsobem tlačí na politickou sféru, nejsou na Západě ničím výjimečným. Celému tomuto sektoru občanské společnosti se říká v politologické hantýrce
„public policy groups“—v překladu cosi jako skupiny dělající „veřejnou politiku“. Rozdíl mezi námi a Západem je ten, že politici na Západě těmto skupinám naslouchají a často se jejich idejemi inspirují. Když například Impuls podepsali lidé jako Kardinál Vlk či přední umělci, bylo to jejich svaté právo. Právo svobodných občanů vyjádřit svůj, třeba i kritický, názor na stav věcí veřejných. Vůbec nechápu, jak mohou politici argumentovat, že pokud chce občan mluvit do politiky, měl by se stát politikem. Proč by se měl například takový Zdeněk Svěrák stávat profesionálním politikem jenom proto, že chce mluvit do toho, jakým způsobem by se v jeho zemi měla politika dělat?
7. Hovoří se o vás v souvislosti s novou stranou, kterou připravují lidé kolem Jiřího Lobkowicze. Proč by měla vzniknout další strana?
Žádná strana zatím nevznikla. Pouze se schází skupina lidí, některých z nich veřejně známých, kteří přemýšlejí o tom, jak pomoci této zemi. Je to částečně i odezva na to, že mnozí politici kritizovali předchozí občanské iniciativy za jejich přílišnou kritičnost a údajný nedostatek pozitivních podnětů. Tito lidé si tedy řekli, že vypracují pozitivní politický a ekonomický program. Ten může posloužit jako platforma pro vznik nové strany, anebo může být využit těmi stávajícími, pokud budou ochotny vyjít za brány svých stranických pevností a nechat se inspirovat. Jinak si myslím, že pro novou stranu existuje prostor už proto, že strany současné nesplňují společenskou poptávku. Průzkumy veřejného mínění opakovaně ukazují, že většina lidí je znechucena současnou politikou a nedůvěřuje současným politickým stranám. Aby nová strana uspěla, nemohla by ovšem být jen nějakým intelektuálským spolkem. Musela by to být skutečná strana s dobrým programem, jasnou strukturou, regionálními pobočkami a věrohodnými, nezkompromitovanými osobnostmi v čele.
8. Velmi často jste kritizoval mocenské spojení ODS a ČSSD. Slyšel jsem názor, že by nová strana mohla uškodit čtyřkoalici a posílit právě strany opoziční smlouvy?
Myslím si, že čtyřkoalice si ze všeho nejvíce škodí sama. Chová se podobně jako strany opoziční smlouvy. Místo toho, aby nabídla alternativu a program, handrkují se její předáci před veřejností o jakési stínové posty. Když konečně dají dohromady stínovou vládu, ukáže se to vše být fraškou a, jak pro jednou správně řekl Miloš Zeman, sbírkou politických ojetin. Kde jsou ženy, mladí lidé, nové nápady? Nová strana by mohla uškodit čtyřkoalici pouze tehdy, kdyby jí odebrala přesně tolik hlasů, které by čtyřka potřebovala k tomu, aby se dostala do parlamentu. Pokud se ovšem dostanou do parlamentu obě formace—tedy čtyřka i nová strana—žádnou škodu nevidím. Mohou přece eventuálně spolupracovat. Pokud se čtyřkoalice vzpamatuje, mohly by též ještě před volbami vytvořit například společnou volební koalici—řekněme jakousi Koalici pro změnu.
9. Vraťme se ještě k opoziční smlouvě. Ubývá lidí, kteří ji kritizují. Mají pocit, že umožnila současné vládě provést některé kroky, které vnímají kladně.
To je jistě pravda, ale já stále nechápu, proč bylo k tomu, aby mohla být vytvořena stabilní menšinová vláda, třeba smlouvy, v níž si dvě největší strany rozdělí různé posty, dohodnou se na účelových změnách ústavy a zaváží se změnit volební zákon tak, aby zničily malé strany. To přece byla ta skutečná—a já se domnívám že nedemokratická–podstata opoziční smlouvy! To, že se tyto machiavelistické cíle nepodařilo opozičně-smluvním stranám nakonec naplnit, bylo částečně výsledkem odporu voličů k tomuto druhu politického chování, částečně dílo prezidenta a částečně dílo Ústavního soudu. Byli to voliči, kdo dopřáli čtyřkoalici jednoznačného vítězství v senátních volbách a tak zablokovali možnost ústavních změn i případných dalších změn volebního zákona. A byl to prezident a Ústavní soud, kdo řekli, že je počínání opozičně-smluvního bloku neústavní. Domnívám se, že tzv. politickou stabilitu bylo možné zajistit prostou politickou domluvou, ale zároveň uchovat mechanismy, jako je možnost vyslovení nedůvěry vládě. Tím, že se ODS zavázala vládě nevyslovit nedůvěru, vystavila menšinové vládě bianco šek a je spoluodpovědná za její činy. Stabilita byla zaplacena vysokou cenou, protože smlouva dále otevřela dveře korupci a navnadila obě strany k tomu, aby se pokusily ovládnout nezávislé instituce, jako je Česká národní banka nebo Česká televize. Myslím, že opoziční smlouva měla devastující účinky na rozvoj demokracie u nás.
10. Jak jste na tom se životosprávou? Kouříte? Sportujete?
Musím se přiznat, že občas propadnu nezdravým stravovacím návykům. Mám rád například některá jídla, o nichž vím, že obsahují hodně cholesterolu. Jinak ale jím poměrně střídmě. Nekouřím, ale rád se s mírou napiji dobrého červeného vína nebo piva. Občas hraji tenis a rád lyžuji. Měl bych ale sportovat více a častěji. Vím to a schází mi to, neboť jsem coby mladík sportoval poměrně hodně.
11. Máte kromě české politiky nějaké jiné koníčky?
Mám rád literaturu a zajímá mě filozofie, takže poměrně hodně čtu. Původně jsem chtěl studovat astronomii a zájem o astrofyziku a vše, co se v této oblasti děje, mi zůstal dodnes. Mám též rád klasickou hudbu. A hraji rád šachy.
Osobní lékař 6 – 23. 5. 2001