Zvolení Cyrila Svobody do funkce předsedy KDU-ČSL může znamenat novou éru v české politice. Po Vladimíru Špidlovi, který začátkem dubna nahradil v roli předsedy sociálních demokratů Miloše Zemana, je Svoboda dalším stranickým předsedou, který patří až do druhé generace postkomunistických politiků. Jinými slovy: ani Špidla ani Svoboda nejsou členy generace politiků, kteří se pohybují ve vysokých partajních postech už od rozpadu Československa (nebo ještě déle) a během období budování nové demokracie tak v podstatě nevyšli z ghetta vysoké politiky.
Do vysoké partajní politiky vstoupil jako příslušník až druhé polistopadové generace i předseda unionistů Karel Kühnl, ale tuto skutečnost v očích veřejnosti poněkud zastírá skutečnost, že na rozdíl od Svobody a Špidly byl Kühnl členem druhé Klausovy vlády, jejíž přehmaty vyvrcholily v roce 1997 ekonomickou a politickou krizí, ze které se vzpamatováváme dodnes.
Vstup do vysoké politiky až poté, co načerpali zkušenosti i v jiných prostředích nebo v nižších patrech politiky, všechny tři zmíněné předsedy odlišuje jak od předsedy občanských demokratů Václava Klause, tak od předsedy vlády Miloše Zemana, kteří jsou už prakticky od pádu komunistického režimu izolováni od normálních občanů a jejich starostí. Svoboda navíc reprezentuje zřetelně neideologický přístup k politice, čímž se podobá moderním západoevropským politikům. On i Špidla (ale v poslední době i Kühnl) jsou též mnohem méně konfrontační než předchozí generace politiků, která českou politiku zaplevelila osobními záštěmi, arogancí a nesplněnými sliby.
Pokud by na sjezdu Unie svobody byl do čela strany zvolen politik podobného ražení a profilu jako Svoboda, například Hana Marvanová, vytvořil by se poměrně silný blok politických předáků, kteří „myslí jinak“ než vrcholoví politici z první generace postkomunistické politické elity. Mohli bychom se tak možná konečně dočkat toho, že z české politiky konečně zmizí neproduktivní kombinace ideologického blábolu, neprincipielního mocenského handlování a přízemního hašteření, a bude vystřídána skutečnou diskusí o věcných problémech, které trápí tuto zemi, a neambivalentní snahou prezentovat náš vstup do Evropské unie jako náš nejdůležitější národní zájem příštích let.
Pro KDU-ČSL má Svobodovo zvolení ještě další důležitou dimenzi. Nejenom poprvé od pádu komunistického režimu ale vlastně poprvé za celou dobu existence strany má KDU-ČSL šanci se postupně začít měnit z lidové strany ve stranu skutečně křesťansko-demokratickou. Rozlišení mezi lidovectvím a moderní křesťansko-demokratickou orientací je přitom velmi důležité. Zůstane-li strana stranou lidovou, tak jak jí zná naše historie, bude i nadále, navzdory novému předsedovi, především symbolem populistického a oportunního českého zápecnictví.
Posune-li se pod Svobodovým vedením blíže k tomu, co reprezentuje většina západoevropských křesťanských demokratů, mohl by se v české politice vynořit důležitý politický proud, který bude srozumitelný nejen českým voličům ale i zahraničním partnerům. Mohla by to být politická formace už nikoliv provinciálně česká ale skutečně evropská, která sice klade důraz na tradiční hodnoty, ale je zároveň otevřená novým myšlenkám a občanské společnosti. Právě takováto křesťanská demokracie hraje dnes důležitou roli nejenom v rámci národních států ale též v rámci Evropské unie.
Je docela dobře možné, že se Svobodovi nepodaří zlomit setrvačnost, která z našich křesťanských demokratů zatím činila především lidovce. Pokud by se ovšem Svobodovi–a to nejen symbolicky–podařilo KDU-ČSL přetransformovat v moderní KDU (a učinit tak ČSL nepotřebným přídomkem ve jménu strany), posunul by významnou část českého politického spektra za hranice postkomunismu–do moderní Evropy.
Právo – 30. 5. 2001