Politický vůdce, který se obklopí patolízaly, se nikdy nedoví, zda mu ti okolo něj říkají pravdu, zda ho opravdu ctí, či se ho jen bojí. Od konce roku 1997, kdy se Václav Klaus nekompromisně zbavil všech osobností ve straně, které mu oponovaly, je obklopen vesměs lidmi, kteří mu jen servilně přitakávají. Při oslavách svých šedesátin se tedy předseda ODS vlastní vinou může cítit stejně, jako se před dvanácti lety cítil Milouš Jakeš—opuštěný jako kůl v plotě. Navzdory oslavným řečem, které u příležitosti jeho narozenin zazní, si Klaus nemůže být jist, že uslyší upřímně míněná slova.
Uspokojovat ho nemůže ani oněch zhruba 25 procent voličů, kteří mu opět dají svou podporu v příštích volbách, protože se jedná o uzavřené voličské ghetto. Jinými slovy, stejně jako předsedu ODS zhruba čtvrtina českých voličů nekriticky zbožňuje, tři čtvrtiny voličů ho intenzivně nesnášejí. Klaus je osamocen i v mezinárodním společenství, kde jeho nejrůznější výroky k zahraničně-politickým otázkám budí stále větší rozpaky. Jediným zahraničním politikem, který neváhá opakovaně pět na předsedu ODS slova chvály, není nikdo jiný než Vladimír Mečiar–politik, který přivedl svou zemi na pokraj izolace.
Ještě před několika lety byl Klaus přitom miláčkem Západu. Byl považován za otce domnělých liberálních reforem a s jeho jménem bylo neprávem spojováno i autorství (tehdy ještě vesměs nekriticky přijímané) kupónové privatizace. Jeho hvězda zářila tak jasně, že—zapomínaje, že většina západních politiků má přečteného nejen Miltona Friedmana, ale i mnoho dalších autorů, k nimž na rozdíl od Klause měli po léta volný přístup–neváhal udělovat západním kolegům při každé příležitosti rady na téma Evropské unie, demokracie a tržního hospodářství. Svým východoevropským kolegům zase dal jasně najevo, že se Česká republika ve svém pochodu do EU nebude zdržovat například nějakou višegrádskou spoluprací. Zdálo se dokonce, že Klausovi nebyla cizí ani myšlenka, že by mohl dosáhnout až na Nobelovu cenu za ekonomii. Pak ovšem jeho česká cesta začala krachovat a z liberála, který na několik let dokázal ošálit Západ svou znalostí jazyků a ekonomické teorie, jakož i moderními střihy svých obleků a vkusnými kravatami, se postupně stal konzervativní nacionalista, kterého na Západě neberou příliš vážně.
Ve skutečnosti byl Klaus vždy český provinciál, který, jak se zdá, se po roce 1989 pouze na nějakou dobu vymknul svému skutečnému „já“. Předseda ODS je svou povahou především opatrný bankovní účetní a v politice zdatný demagog, jehož hlavním programem je on sám.
Klausova schopnost demagogie z něho udělala největšího českého tvůrce mýtů v posledních deseti letech. Prvním a největším mýtem byla jeho údajná víra v liberalismus, pod jehož ideologickým praporem rozbil Občanské fórum. Jakmile se Klaus dostal k moci coby předseda vlády, rychle se ukázalo, že v praxi je především politický oportunista, který spoléhá na centralismus, kontrolu a další tradiční socialistické praktiky, pokud ho udrží u moci. Ukázalo se též, že předsedovi ODS nevadí, že se jeho strana dostává do vleku mocných finančních skupin, které stvořil s pomocí svých reforem ignorujících právo.
Dalším mýtem, o který předseda ODS obohatil českou politickou kulturu, je údajný rozdíl mezi jím propagovanou standardní politikou a takzvanou nepolitickou politikou jeho odpůrců. Ve skutečnosti většina jeho oponentů, včetně prezidenta, nikdy po roce 1989 žádnou nepolitickou politiku nepropagovala. S řadou politicky nestandardních politických mechanismů zato přišel během let sám předseda ODS. Stačí si připomenout mobilizaci proti „levicovému nebezpečí“ následovanou opoziční smlouvou s tím samým „levicovým nebezpečím“. Nebo si lze připomenout návrh na „duhovou koalici“ všech demokratických stran z ledna 2000, který, pokud by se uskutečnil, by z komunistů učinil jedinou opoziční stranu.
K politickým mýtům stvořeným Klausem patří i tzv. sarajevský atentát coby daleko sahající spiknutí proti Klausovi, v němž účinkoval Hrad, menší strany, guvernér národní banky a zrádci z řad ODS. Ve skutečnosti se nejednalo o nic jiného, než špatně načasovaný pokus některých předních členů ODS, znechucených finančními skandály ve straně a Klausovým politickým stylem, stranu obrodit.
To, že Václav Klaus nakonec bitvu o stranu vyhrál, je největší dosavadní prohrou ODS. Ta se od začátku roku 1998 stala uzavřeným monolitem, v němž každý ví, že jakákoliv otevřená kritika předsedy, znamená buď pád do politického zapomnění nebo nucený odchod ze strany. Klaus se obklopil skupinou politiků, kteří (s čestnou výjimkou kontroverzního Miroslava Macka) jsou jen pouhými přitakávači.
Strana po odchodu rebelů a dalších osobností začala stále více připomínat osobnost jejího předsedy. Z jejího původního liberálního programu nezůstalo nic. Postupem času se přeměnila na konzervativně-populistický útvar, který má nechuť ke změnám všeho druhu, rozehrává národní kartu, kádruje své kritiky, snaží se získat vliv v mediích, a stále aktivněji vystupuje nejen proti EU ale, pod čarou, vlastně i proti našemu členství v této organizaci.
Klaus je ve své straně osamělý i proto, že se obklopil lidmi, kteří vědí, že jediný způsob, jak se svého předsedy zbavit, je posunout ho v hierarchii státních postů až na ten nejvyšší—tedy, udělat z něj prezidenta. Vědí ovšem, stejně jako Klaus sám, že politik neoblíbený u tří čtvrtin obyvatel nemá šanci být zvolen v přímé volbě. Odtud pramení razantní odpor ODS proti přímé volbě.
Klaus, jak už prokázal v případě opoziční smlouvy, umí ve svém vlastním zájmu dělat politické obchody. Ví, že jeho strana bude díky stabilní voličské základně po volbách v situaci, kdy se bude nejspíš podílet na koaličních rozhovorech. A není pochyb o tom, že Klaus, který od roku 1990 nepřetržitě zastává vysoké ústavní funkce–ať už je ve vládě nebo v opozici—nebude váhat nabídnout případnému koaličnímu partnerovi předsednictví vlády výměnou za prezidentsví.
Při oslavě svých šedesátých narozenin ale musí mít předseda ODS oprávněné obavy, zda mu hra o moc vyjde stejně jako v roce 1988.
Je totiž stále více osamocen i díky probíhající generační výměně v čele hlavních parlamentních stran. Do čela US bude za několik dní s největší pravděpodobností zvolena buď Hana Marvanová nebo Vladimír Mlynář–tedy příslušníci druhé generace postkomunistických politiků. US tak naváže na generační výměnu, která už proběhla v čele sociální demokracie a lidovců. Jen nereformovaní komunisté a zkamenělá ODS pod vedením Klause tak zůstanou viditelnými připomínkami první fáze postkomunismu—jakýmisi politickými skanzeny v měnící se české politické krajině.
Nástupem druhé generace politiků v jistém slova smyslu období postkomunismu končí, a pro Klause, který je nejviditelnějším symbolem postkomunistické transformace, není ve skutečně standardních podmínkách evropské politiky, do níž vstupujeme, místo. Dalším setrváváním v politice Václav Klaus riskuje, stejně jako se to už stalo mnoha politikům před ním, že se z historie zcela vymažou i zbytky pozitivního odkazu, který ještě přežívá. Zůstane pouze tragikomická postava muže, který se po velkém rozletu na začátku devadesátých let stal postupně izolovaným, konzervativním podivínem, z jehož neustále dokola opakovaných „slůvek, slovíček, a větiček“ si dělají legraci už i malé děti.
Hospodářské noviny – 19. 6. 2001